The heart gets no sleep

24. Kapitola - Umění odpouštět

S Vikingovou pomocí jsem přehodila sedlo přes hrazení Půlnocova boxu, než se otočil ke Slunci, aby ho taky zbavil postroje. Hřebelcovala jsem vraníkovu srst a nedokázala se ubránit úsměvu při vzpomínce, na naši dnešní vyjížďku. Další z dní, kdy jsem dokázala nemyslet na to, co se stalo, kdy jsem měla dost síly na to, abych se ráno zvedla z postele. Naučila jsem se fungovat a žít ze dne na den. Viking mě bral na dlouhé projížďky, abych neseděla zavřená v paláci a já jsem mu za to byla vděčná. Ukazoval mi, že Asgard není jen zlaté město, ale i krásné lesy, hory a jezera a potoky. Bylo mi jedno, jestli to dělal sám, protože chtěl, nebo jestli to po něm chtěla Frigga. Dnešek byl krásný den. Jeli jsme nejdelší vzdálenost od zlatého města a pak se procházeli po samém okraji. Každý den pro mě bylo těžší a těžší se vracet sem. Už jen proto, že návrat pro mě znamenal další děsivou noc, která se nezadržitelně blížila. Noc, kdy jsem se budila strachy, vlastním křikem.

„Matko, co pro tebe můžu udělat?" ptal se a já se otočila za jeho hlasem. Vytrhne mě tak z mých vlastních myšlenek.

„Vlastně jsem přišla za Amorou." Řekne a stočí svůj pohled ke mně.

„Provedla jsem něco?"

„Ne, vůbec ne. Byla bych ráda, kdybys mě dneska doprovodila."

„Samozřejmě. A kam?"

„Uvidíš, Amoro." Odpoví a než se stihnu ptát znovu, rozejde se a mě tak přinutí, abych jí následovala. Nestihla jsem se ani rozloučit s Půlnocí a Vikingem. Následovala jsem jí přes několik nádvoří k nízké budově s velkými okny, umístěnou ve vlastní zahradě.

„Kde to jsme?" ptám se, i když odpověď na mou otázku je nasnadě, když uvidím, jak dovnitř a ven a proudí lidé v bílém oblečení a ucítím „vůni" dezinfekce.

„Pro tebe je to místo, asi jako nemocnice. Chodím sem pomáhat nemocným mou magií. Tak jako jsem pomáhala tobě. Napadlo mě, že je to něco, co bys mohla taky zkusit."

„Já nevím. Nerada bych někomu ublížila. Nedokážu ovládat nic jiného než oheň."

„Vím, že to není pravda. Z Lokiho vzpomínek vím, že umíš nejen pálit, ale i hojit. Vyléčila jsi jeho zranění, které si udělal o tvůj oheň."

„Ale..."

„Bude to v pořádku. Víš, nevzala jsem tě sem jen proto, aby ses podívala, ale i z jednoho konkrétního důvodu."

„Jakého?"

Místo odpovědi na mě jen kývla hlavou. S obavou jsem jí následovala dovnitř, dokud se nezastavila u vstupu do jednoho pokoje. Byl menší než všechny ostatní a byla v něm jen jedna postel. Poznala jsem ho okamžitě. Měl ruce pokryté bílou látkou. Mušketýr se na mě díval, vypadal trochu zmateně, ale v přítomnosti královny se neodvážil říct nic. Sledovala jsem ji, jak mu odmotala bílou látku. Musela jsem zadržet dech, abych se nepozvracela. Jeho ruce byly celé černé a zápach, který se linul místností o nich nevypovídal nic hezkého. Můj bože, to jsem udělala já? Nedokázala jsem uvěřit tomu, že něco takového dokázala moje magie. Cítila jsem se kvůli tomu hrozně. I když se mě pokusil znásilnit, v tuhle chvíli jsem to nevnímala jako něco hrozného. Loki mi udělal mnohem horší věci.

„Vaše veličenstvo, nechci se vás nějak dotknout, ale co tady dělá ta Lokiho čarodějnice?!" ozve se ode dveří hrubý hlas a já spatřím muže, s ohnivými vousy a velmi nepříjemným pohledem, který rozzuřeně upírá na mě.

„Je tady z dobého důvodu, Volstaggu. Moje moc na uzdravení Fandralových rukou nestačí. Můžu mu ulevit od bolesti a čekat, jestli se s tím jeho tělo popasuje samo, ale jak sám vidíš, zatím to není ani na dobré cestě."

Mušketýr se na ní zoufale podívá.

„A jak mu může pomoci ona?!"

„Měl bys vědět, že Amora dokáže spoustu zajímavých věcí, mezi které mimo ohně patří i schopnost léčit. Viděla jsem to. Jsem přesvědčená, že pokud tohle její magie udělala, bude to umět i napravit."

„Vaše veličenstvo, nemůžeme jí věřit, viděla jsi její značku?"

„Ano, Sif, viděla. A soudím, že Amora, stejně jako ty, má svou vlastní hlavu. Není žádnou Lokiho loutkou, pokud si myslíš tohle."

„Nechte toho, prosím." Zaúpí bledý Mušketýr a podívá se přímo na mě. „Opravdu bys to dokázala?"

„Já nevím, nikdy..."

„Jsem si jistá, že dokázala a ne jednou."

„Můžete nás nechat o samotě." Ozve se najednou Mušketýr a počastuje všechny pohledem. Trpaslík se chvíli cuká, ale nakonec se taky otočí k odchodu.

„Jestli mu uděláš ještě něco dalšího, už tě nikdo nezachrání." Zavrčí, když kolem mě prochází. Zakroutím nad jeho hrozbou hlavou. Mnohem větší strach mám najednou zase z Mušketýra, i když vím, že není ve stavu, aby mi ublížil.

„Je mi to líto, Amoro. Opravdu. Nemysli si, neříkám to jen proto, že jsi jediná, kdo mi nejspíš může pomoci. Nic mě neospravedlňovala k tomu, abych to udělal. Byla to hloupost a já se nechal zaslepit mou vlastní nenávistí k Lokimu. Nemůžeš za to, že si tě podepsal. Odpustíš mi?"

„Nezlobím se, už ne. Uvědomila jsem si, že jsi vlastně neudělal vůbec nic. Vím, že je spousta lidí, kterým Loki ublížil, ubližuje a ještě ublíží, ale věř mi, že navzdory té hloupé značce jsem já ten člověk, ke kterému si dovolí nejvíc."

„To by si snad nedovolil, ne? Jeho značka znamená..."

„Že má nade mnou absolutní kontrolu. Když si usmyslí, nezmůžu proti němu nic. Nedokážu vyčarovat ani plamínek na svíčce. Byla jsem hloupá, tak za to teď platím. Tvoje ruce jsou maličkost. Pokusím se to napravit, vím, že si takový osud nezasloužíš. Thor mi o tobě tolik vypravoval. Nechci Asgard připravit o takového válečníka." Zasměju se nervózně, když dojdu až k jeho posteli. Nikdy předtím jsem to nedělala, ne v takovém rozsahu. Bude na to muset moje znalost anatomie stačit. Nebyla jsem si jistá, že na to mám skutečně dost síly a bylo mi to jedno. I kdyby tohle mělo být to poslední, co udělám, tak to udělám. Natáhla jsem ruku nad jeho ruce a zavřela oči. V hlavě jsem si snažila vybavit všechny části, které na rukách byly. Magie se objevila téměř okamžitě. Procházela mnou a jako voda se přelévala do něho. Tvář se mu zkřivila bolestí, ale snažil se nekřičet. Ale když se černé svaly a křivé kosti začali znovu vracet na své místo, křičel. Překvapeně jsem zamrkala. Jedna ruka mě stála víc energie, než jsem si představovala, ale ani tak jsem nehodlala přestat. Teď už jsem věděla, že když nepřestanu, bude mě to stát všechno. K čemu jinému by mi moje moc měla být, když bych mu nemohla pomoci. Druhá ruka byla jednoduší, nebyla tak poškozená jako ta pravá.

„Teče ti krev, Amoro." Promluvil na mě. Přišlo mi, že mluví z velké dálky. Rozhodně jsem si utřela krev, která mi tekla z nosu do rukávu a dál se soustředila na kouzlo. Začala jsem se třást a cítila, jak každá buňka v mém těle hoří. Už jen kousek. Když poslední kousek jeho kůže dostal zase tu správnou barvu, svět kolem mě se začal točit, když jsem se pokusila zvednout z postele. Převrátila jsem přitom stolek a shodila všechny věci, co na něm byly. Svět se se mnou znovu zatočil a já dopadla na kolena. Poslední, co jsem viděla, byl překvapený Mušketýr, který si nevěřícně prohlížel svoje ruce.