The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 5

Já jsem tak pitomá! Nadávala jsem si, jen, co jsem ráno otevřela oči. V hlavě mě tupě bodalo, v puse jsem měla sucho a žaludek na vodě. To jsem tomu zase dala. Posadila jsem se na posteli a ztuhla, když se vedle mě někdo zavrtěl. Co? Frankie odjel. Proběhlo mi hlavou. Skoro jsem nedýchala, když jsem otočila hlavu a viděla profesora, který ležel vedle mě. Ne! Ne! Ne! To se nestalo! Vyhrabal jsem se z postele. Už jsem neměla kocovinu. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela kolem sebe a pak jsi uvědomila, že mám na sobě pořád své oblečení. Co se tu stalo? Proč jsem v jeho pokoji? Pamatovala jsem si, jak jsem včera pila a jak jsem spadla z postele, ale potom to byla jen změť hlasů a mého smíchu. Jestli to je tak, jak to vypadá, můžu rovnou své studium ukončit. Co jsem to udělala? Potichu jsem odešla z pokoje. A to s ním poletím ještě zpět. Co jsem si myslela? Vysprchovala jsem se, oblékla a už s kufry jsem sešla do haly, abych vrátila kartu od pokoje a doplatila to, co jsem včera vypila. Neskutečně jsem se začínala těšit domů. Až padnu do své postele. Styděla jsem se sama před sebou a měla jsem pocit, že o tom snad ví celý hotel. Skláněla jsem se nad sklenicí vody, když jsem ho viděla, jak vešel do jídelny. Vypadal dobře. Rozhodně byl odpočatější víc než já. Vážně jsem mu včera dvakrát řekla, že je sexy? Už nikdy nevylezu z domu.

„Dobré ráno, slečno van der Mayers." Zdravil mě s úsměvem, když si ke mně sedl. Ten pitomý úsměv. Pomyslela jsem si. Mají ho vždycky, potom...

„Dobré ráno." Odpověděla jsem a zvedla si před obličej snídaňové menu. I tak jsem viděla, jak si mě prohlíží a jak mu cukají koutky.

„Máte sbaleno?"

„Ano."

„Jak se cítíte? Co vaše kocovina?"

„Není tak hrozná, jak bych si zasloužila."

„Proč?"

„Prosím, nenuťte mě to říkat?"

„O čem to mluvíte?"

„To je jedno." Kapitulovala jsem nakonec. Z našeho rozhovoru mě zachránila servírka, která přišla objednat snídani. A i když se snažil se mnou mluvit, já se rozhodla mlčet, abych už nemohla říct nic hloupého.

„No ahoj!" křičela Mona do telefonu, když to konečně zvedla.

„Ne, tak nahlas, prosím."

„Tys pila?"

„Jo, a abys věděla, nebylo to mé nejlepší rozhodnutí."

„Já tě nesoudím, zlato." Smála se.

„Ne, jen mě odsuď. Zasloužím si to."

„Prosim tě, co se zase stalo?"

„Neměla jsem sem jezdit. Včera to na mě všechno dopadlo a já se zlila pod obraz."

„O nic přeci nejde. Nepiješ každý den. Všichni jednou potřebujeme vypnout, Am."

„Ne, ty to nechápeš. Já se potom ráno probudila u něj v posteli."

„U koho?" ptala se nechápavě.

„Vážně, Mon? Hloupěji už se zeptat nemůžeš?!" vyhrkla jsem rozčileně.

„Ne! Ne to ne! Nekecej." Vykřikla a já si musela dát telefon od ucha, abych neohluchla.

„Já nevím, jestli se něco stalo. Moc si toho nepamatuji, ale tohle je fakt na hovno!"

„Vždyť se nemuselo nic stát."

„Slyšela jsi, co jsem řekla?"

„Jo. A co on? Říkal něco?"