The heart gets no sleep

91. Kapitola - Hlas rozumu

Morgan mě probudila druhý den ráno, jen co se na obloze objevilo slunce. Poslala jsem ji umýt a začala chystat snídani, když do kuchyně přišel taťka. Ani se na mě nepodíval. Až když se vrátila Morgan, teprve s ní začal mluvit. Nasnídali jsme se mlčky. Tedy aspoň, co se týkalo komunikace se mnou. Napjatá atmosféra v kuchyni by se dala krájet nožem. Uvědomovala jsem si, že tu změnu mezi námi cítí i Morgan, protože se celou dobu na své židli vrtěla a když dojedla vystřelila z kuchyně jako střela. Taťka odešel vzápětí, i když se svého jídla skoro nedotkl, stejně jako já. Uklidila jsem všechno nádobí do myčky. Sledovala jsem přitom, jak si hraje s Morgan. Zlobil se na mě, oprávněně, ale doufala jsem, že ráno, když opadne únava a to, co jsme vypili, že si o tom v klidu promluvíme. Chtěla jsem, aby pochopil, proč chci, aby s tím nic nedělal.

Umyla jsem se, a jelikož jsem neměla co víc na práci, vytratila jsem se z domu zadním vchodem do lesa. Potřebovala jsem si sama utřídit své myšlenky. To, že si včera té otravy všiml, bylo něco s čím jsem úplně nepočítala. Co se narodila Morgan upírala se jeho pozornost hlavně na ni a já jsem za to bylo ráda, že se mnou nikdo nezaobíral. Doufala jsem, že to tak zůstane až dokonce. Rozuměla jsem tomu, proč se zlobí. Od té doby, co je mým rodičem jsem ho stavěla před těžká rozhodnutí skoro neustále. Před volby, které se mu nelíbily a které nechtěl dělat. Vím, že jako matka bych taky s něčím takovým nesouhlasila, kdyby se pro to rozhodla moje dcera, ale teď v tuhle chvíli, to byl jen můj život a moje rozhodnutí. Moje rozhodnutí, které bylo na jednu stranu strašně sobecké, vzhledem k mé rodině, ale na druhou stranu to nejjednodušší, co jsem mohla udělat. Sice jsem neměla odvahu, abych se sama zabila, ale vítala jsem tuhle relativně rychlejší možnost, i když určitě nebude tak bezbolestná.

„Víš, že by ses ke mně neměl takhle plížit. Jinak tě to bude bolet." Zasmála jsem se a otočila se ke Kapitánovi, který ke mně přicházel.

„Jak jsi o mě věděla?"

„Rozhodně nemáš lehký krok."

„Hm. A já si myslel, že chodím celkem potichu."

„Mezi lidmi možná, ale tady tě prozradí každá větvička. Co tu děláš, Steve? Myslela jsem si, že s otcem spolu nemluvíte."

„Nemluvíme, ale potřeboval jsem změnit prostředí. Základna mi přijde docela děsivá, když je nás tam pár."

„To je mi jasné."

Trhla jsem s sebou, když někde za námi znovu zapraskala větvička.

„Co tu děláš ty?"

„V domě je trochu dusno. Chtěla jsem se jen nadechnout."

„Co se stalo?"

„Vážně se mě na to ptáš? To ti otec všechno neřekl?"

„Vždyť spolu nemluvíme."

„A ty chceš, abych věřila tomu, že ses tu jen tak náhodou objevil?"

„Řekl jsem ti, proč tu jsem."

„Víš, já sama jsem hrozný lhář, ale ty jsi ještě horší."

„No dobře, volala mi Pepper, že máte s Tonym nějaký problém."

„Zase." Dodala jsem se smíchem.

„Co se děje, že je Tony naštvaný?"

„Nejsem si jistá, že je naštvaný. Jen je pro něj těžké přijmout některá fakta, se kterými stejně nic neudělá."

„A to je?"

„Smrt."

„Čí, pro boha?"

„Moje, Steve."