The heart gets no sleep

3. Kapitola - Tváří v tvář

Ten, kdo řekl, že je ráno moudřejší večera, nikdy nebyl v mé hlavě. Ráno rozhodně nebylo moudřejší. Bylo horší než večer. Těšila jsem se, že ty nepříjemné pocity a nervozitu zaženu prací v laboratoři, ale Stark mi hned ráno volal, aby mi sdělil, že musel odcestovat a že si mám vzít dnes volno a přijít až v pondělí. Tři dny. Tři dny volna na to, abych pohnula s reaktorem, jedním nebo druhým směrem. Stark chtěl, abych si vybrala jeden ze způsobů využití. Chtěla bych zkusit oba. Neblázni. Povzdechla jsem si. Vím, rozhodnu se pro jednu, aby byla perfektní. Až s ní budu spokojená můžu se vrátit k té druhé. Co bych teď dala za Jarvise. Nedokážu ty výpočty dát dohromady, bez toho, abych si to představila nebo, abych to viděla před sebou. Chtělo by to něco k jídlu. Pomyslím si, když cítím, jak mi kručí v břiše. Seberu batoh a jeden ze sešitů, abych si nepřetrhla myšlenku a odcházím z bytu. Seběhnu schody a zaraženě se zastavím před dveřmi. Fuj. Co to má být. Otřepu se, jako kdybych ze sebe chtěla setřást něco nepříjemného, když vidím, jak z oblohy padají souvislé provazce vody. Nemám ráda vodu a déšť nenávidím ze všeho nejvíc. Vyvádí mě z rovnováhy. Na klidu mi nepřidává ani zlověstně tmavá obloha. Přišla mi tak jiná, než by v tomhle ročním období měla být. Leze mi to na mozek. Je to jen bouřka. Natáhnu si kapuci bundy na hlavu, i když pochybuji o tom, že v tomhle hnusu mi vlastně k něčemu bude. Bez přemýšlení se rozběhnu k podloubí nejbližší restaurace. Mohla bych zařídit, aby se mě nedotkla ani kapka. To ani náhodou. Až v loubí se zastavím a nutím se přemýšlet nad tím, na co mám vlastně chuť. V téhle čtvrti se snad nacházeli všechny kuchyně světa. Rozhlížela jsem se po barevných nápisech na domech, než jsem se rozešla k tomu, který jsem stejně měla nejraději. Restaurace s čínským jídlem. Její majitel a vedoucí v jedné osobě Wang se ke mně choval hezky a často, když mě máma nevyzvedla ze školy nebo se nevrátila v čas domů, jsem v jejich restauraci zůstávala, dokud si pro mě nepřišla. Někdy, když viděl, že se u mě svítí pozdě do noci mi nosil nudle a závitky, jako projev toho, že věří, že dokážu něco změnit. Vždycky mi říkal, že dokud to sama nedovolím, světlo, které ve mně hoří nepohasne. Občas mi přišlo, že do mě Wang vidí, víc, než si myslím. Na tváři se mi rozlil úsměv, když jsem si vzpomněla na tu jednu jedinou hádku, kterou s mou mámou měl. Snažil se jí přesvědčit o tom, že jsem výjimečná. Máma se s ním přela, že jsem možná chytřejší, ale že rozhodně nejsem jedinečná. Nechtěla, aby lidé věděli o tom, co se ve mně probouzí, když mám strach. Možná proto, že i ona měla strach. Přenášela ho i na mě a já byla vždycky vyděšená, když se oheň objevil a já se ho panicky snažila dostat pod kontrolu. Většinou to bylo horší než lepší a já si přišla potom jako spráskaný pes, protože jsem nechtěla, aby o tom máma věděla. Hlavně proto, že s tím, jak jsem rostla byly mé výkyvy intenzivnější a hlavně častější. Až skoro jako dospělá jsem pochopila, že jen tvrdá disciplína mi pomůže v tom, abych se v ohni neztratila a neudělala něco, čeho budu později litovat. Stejně to moc nepomohlo.

„Amora, co si dneska dáš?" volá na mě Wang s širokým, dobrosrdečným úsměvem, jen co projdu dveřmi.

„Překvap mě, Wangu." Odpovím se smíchem, když si sedám na volnou židli hned u baru. Poslouchám, jak něco čínsky zakřičí do velkého okna kuchyně. Nemám šanci rozumět mu ani slovo. Jazyky nikdy nebyly moje silná stránka, a i když se Wang snažil mě učit, uměla jsem říct maximálně dobrý den. Ostatní slovíčka jsem prostě zapomněla.

„Ty vyčerpaně vypadáš. Přidám tobě vývar na posilněnou."

„Děkuji, ještě že tě mám. Co bych si jinak počala?"

„Ty najít anděla jiného."

„Ne to ne. Takových andělů jako jsi ty a Lin je totiž nedostatek."