The heart gets no sleep

2. Kapitola - Vnitřní neklid

V čas už to prostě nestihnu. Ach jo. Zase mě čeká trest ve formě tréninku od Kapitána. Vážně bych se měla naučit chodit v čas. Cesta skleněnou kostkou dolů je ještě pomalejší než předtím. Tohle pro mě nedopadne dobře. Sleduji plnící se ulice pode mnou a je mi jasné, že se budu muset ještě vypořádat se zácpou.

„Jarve?" zašeptám nejistě.

„Jsem Jarvis."

„To je jedno. Jak to vypadá ve městě s dopravou?"

„Zatím není evidovaná žádná zácpa, ale počítám, že do dvaceti minut se situace zhorší."

„Bezva. To je prostě bezva."

„Nerozumím."

„To ani nečekám. Tak zítra, kámo." Zahulákám, než vyběhnu z výtahu a z budovy na ulici. To bych měla. Musím do centrály jet taxíkem v těch botách, co mám na nohou bych neuběhla vůbec nic a bosa si to taky nemůžu dovolit. Stačí mi k tomu si jen rukou prohrábnout vlasy a popotáhnout si šaty trochu níž. Nadiktuji řidiči adresu a on se mě, dneska už po třetí, zeptá, zda jsem si jistá. Co s tím všichni mají. Během jízdy se zbavím toho, co ze mě dělá „sexy" inženýrku, jak si ze mě ráda utahuje Nat. Když konečně vystoupím před hlavní budovou Shieldu, mám na sobě pohodlné oblečení, které je víc moje než to předtím. Nat i Kapitán už na mě čekají.

„Může ti to pálit sebevíc, Am, ale význam slov, přijď v čas, ti pořád nějak uniká." Směje se.

„Já vím, omlouvám se. Tak nějak mě dneska povýšili a já se příliš zabrala do práce s novým šéfem."

„Jako vždycky. Dneska budeš trénovat se Stevem."

„Ne, zase tak o moc pozdě jsem nepřišla."

„Není to trest. Mám svoje povinnosti, které musím splnit. Proto jsem to dnes nechala na Stevovi."

„Ale..."

„Střelbu budeme trénovat až se vrátím, navíc, to nepotřebuješ. Práce na fyzičce není nikdy hotová. Steve ti dá do těla stejně jako já."

„Toho se právě bojím. Posledně jsem se nemohla ani zvednout z postele." Zašklebím se.

„Co bolí to roste, Amoro."

„Co bolí, prostě bolí." Protestuji.

„Jen se snažte se navzájem nezmrzačit, ano?"

„Neboj, Natasho, nic jí nezlomím." Směje se kapitán Slušňák a provokativně na mě mrkne. Nedokážu se ubránit tomu, abych na něj vyplázla jazyk.

„Jste jako malý." Směje se Nat.

„Jak dlouho budeš pryč?"

„Nevím, a ty nemáš prověření, abys ze mě tahala informace, Am. Pokusím se vrátit, co nejdříve."

„Buď opatrná, Nat."

„Nedělám to poprvé." Řekne a než stihne, jakkoliv zareagovat, pevně ji obejmu. Vím, že to nemá ráda. Když jsme se poznaly, dlouho mým projevům kamarádské náklonosti vzdorovala. Poprvé, co jsem ji objala jsem dostala ránu proudem, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych to vzdala a naším vlastním způsobem se z nás staly kamarádky. Teď už na tu příhodu s proudem vzpomínáme s úsměvem.

„Tak pojď, začneme, očko." Strká mě Kapitán do budovy.

...

„Kámen v tom žezle ti pomůže se přenést na Zemi. Vytvoříš portál, který přenese mnou armádu za tebou. Nepokoušej se mě podvést, jinak nebude místa, kde by ses přede mnou schoval."