The heart gets no sleep

7. Kapitola - Dvě tváře Lokiho

Něco je špatně. Hodně špatně. Proběhne mi hlavou, když otevřu oči. Hlava mi třeští jako blázen. Natáhnu ruku k místu, odkud vychází ta příšerná, bodavá bolest. Prsty mám pokryté tmavou krví. Taková rána. Proč mě tak praštil? Snažím se vymyslet, co bych měla dělat. Musím pryč, to je jasné. Musí se o mě bát. Kdo se o mě bude bát? Pravděpodobně ani neví, že mě unesl. Pokusím se zvednout z postele, ale podlaha se se mnou točí, jako kdybych byla na vodě.

„Být tebou, tak bych to nezkoušel." Ozve se z druhé strany místnosti. Než za sebou s rachotem zavře těžké, kovové dveře.

„Bylo to skutečně nutné?" naříkám a upřu na něj vyčítavý pohled.

„Ano. Neměl jsem v plánu s tebou bojovat. Tohle bylo rychlejší."

„Proč?"

„Protože můžu, maličká. A to ostatní se v čas dozvíš."

„Chci to vědět hned." Odseknu a založím si přitom ruce na prsou. Stojí se stejně založenýma rukama kousek ode mě a zkoumavě si mě prohlíží.

„Jsi tak umíněná. Tak zvědavá. Podívej se, kam tě tvoje zvědavost dostala."

„Hm. Nenazvala bych tě zvědavostí. Navíc, díky tomu jsem se o sobě něco dozvěděla. Můžeš s tou bolestí něco udělat?"

„Nedokážu se rozhodnout, jestli si to zasloužíš."

„Myslíš si, že jsi v situaci, kdy můžeš polemizovat o tom, jestli si to zasloužím?!"

„Ano. To ty jsi moje rukojmí, ne já tvoje. Teď budeš hrát podle mých pravidel, maličká!"

„Fajn. Udělám to sama." Odseknu umíněně. Otočím se k němu záda a snažím se ho ignorovat. Hledám v sobě druhou moc, tu léčivou, ale než se mi to podaří, jeho dlouhé prsty mě uchopí za zápěstí a stáhnou mi ruce dolů. To bylo rychlé. Jsem z něho trochu zmatená. S tou bolestí hlavy, jsem se v ně, nedokázala vyznat, tak jako předtím. Jeho arogance, se kterou se mnou předtím mluvil, byla neskutečná. Ale občas, když si moc nedával pozor, tak jsem viděla i něco jiného, něco, co se tak zoufale snažil schovat.

„Počkej. Udělám to, netoužím sledovat, jak si upálíš hlavu." Řekne na vysvětlenou. Konečky prstů mi přejede kolem rány. Strašně to svědí a já mám nutkání se podrbat.

„Opovaž se." Řekne přísně a já ruku zase stáhnu zpátky. Úlevně vydechnu, když bolest zmizí. Vidění se mi ustálí a svět kolem mě se přestane houpat.

„Děkuji." Zašeptám. Spustí ruku z mé hlavy.

„Ty tohle slovo taky znáš?" dobírá si mě. Vypláznu na něj jazyk. I přesto, jak unaveně vypadá, má ještě dost energie, aby si ze mě utahoval. Povzdechne si a na chvíli zavře oči. Dá mi to tak dost odvahy, abych se naklonila a políbila ho, na jeho ledové rty.

„Mhm, pane, omlouvám se..." ozve se opatrně hlas ode dveří. Slyším, jak si Loki frustrovaně povzdechne. Spíš mi to přijde jako zavrčení, ze kterého mi stávají chloupky na krku.

„Co se děje?"

„Doktor Selvig, chce s vámi mluvit."

Jeho jméno ve mně vzbudí zájem. Vymaním se z jeho sevření, abych se na něj mohla šokovaně podívat.

„Hned tam budu."

Mávnutím ruky muže propustí, než se otočí znovu ke mně.

„Nedonutím tě, abys tu počkala, že ne?"

„Ne."

„Ani, když tě slušně požádám?"

„Ne."