The heart gets no sleep

14. Kapitola - Viking a Mušketýr

Otevřela jsem oči. Kolem mě se vznášela modrá záře. Zemřela jsem a tohle je nebe? Snažím se zvednout z postele, ale ruce mě moc neposlouchají.

„Pomalu, děvče, mohla by sis ublížit ještě víc." Promluví na mě přívětivý ženský hlas. Světlovlasá žena sedí na židli vedle mě. Znovu se zavrtím a ona se zvedne, aby mě přiměla zůstat na místě.

„Kde to jsem?"

„Na Asgardu. Budeš v pořádku. Naši léčitelé udělali maximum. Uzdravíš se. Jsi bojovnice, děvče."

„Amora, jmenuji se Amora." Zašeptám, předtím, než se mi oči zase zavřou.

Maličká. Zašeptá někdo uvnitř mé mysli. Trhnutím se probudím a stavím kolem mysli zábrany. V místnosti kolem mě panuje tma. Žena stále sedí vedle mě. Svítí si svíčkou, aby viděla na knihu, kterou má položenou v klíně. A když zvedne hlavu, usměje se na mě, než si přesedne na postel.

„Konečně se ti vrací barva do tváří. Jak se cítíš?"

„Jako kdyby mě někdo rozkrájel na kousky. Jak jsem se sem dostala?"

„Thor tě přinesl."

„Proč?"

„To znamení, co máš na sobě, pochází z naší magie a snažilo se ti pomoci, tak, že nás volalo na tvoji obranu. Tady jsi v bezpečí."

„Moc tomu nerozumím."

„Tvůj vzor, není jen tetováním, jak ho znáte vy, nebo Lokiho podpisem, i když jsem si jistá, že to tak zamýšlel. Ne, je to magický symbol jedné nerozvážnosti a něčeho, o čem jsem nikdy nedoufala, že to uvidím. Jde o to, že magie, kterou obsahuje, a kterou ty vládneš, se ti snaží pomoc, za každých okolností a za každou cenu."

„Neměla bych tu být. Měli jste mě nechat zemřít. Akorát vám ublížím."

„Nemluv hlouposti, Amoro. Tady se nemusíš bát. Navíc náš svět je protkaný magií daleko více než ten tvůj. Tvá moc se tady trochu změní. Bude jednodušší ji kontrolovat a používat. Tvé záchvaty by taky měli odeznít. Jsem tu, abych ti s tím pomohla."

„Kdo jste?"

„Mé jméno je Frigga."

„Já tomu nerozumím, proč se o mě tak staráte?"

„Protože už jsem taková. A navíc jsi bez pochyby pro mého syna důležitá. Jinak by ten vzor nebyl takový, jaký je."

„Syna?"

„Jsem Lokiho a Thorova matka."

„Královna."

„To taky. Odpočívej."

„Jak jste to myslela, že jsem pro něho důležitá?"

„Jsem si jistá, že to pochopíš časem."

„Neumím být zrovna trpělivá v těhle věcech."

„O tom nepochybuji. Zvědavost je hrozná." Směje se.

„To ano, drásá moje nervy."

„Pokud se na to cítíš, myslím, že bychom mohli na chvíli na vzduch."

„Ráda."

„To ráda slyším. Pošlu někoho, aby ti pomohl do šatů a počkám na tebe venku."

Dveře se za ní nestihly ani zavřít, než dovnitř vešla dívka. Ne o moc mladší než já. V náručí držela tmavě fialové šaty, které kolem spodních lemů přecházely skoro až do černé. Byli dostatečné volné, aby mi nestahovaly rány na zádech. Chtěla jsem vidět, jak v nich vypadám, ale v místnosti nebylo ani jedno zrcadlo. Na druhou stranu jsem za to byla vděčná. Nechtěla jsem vidět tu trosku, kterou jsem bezpochyby byla, po těch dnech mučení. Frigga na mě čekala a pořád se usmívala. Následovala jsem ji zlatým palácem, až do zahrady. Do obličeje se mi opřelo slunce a já si rukou zastínila oči.