The heart gets no sleep

94. Kapitola - Sbohem

Druhý den ráno jsem vstala brzy a sledovala všechny jejich poslední přípravy na to, než se budou moci vydat na cestu do minulosti, trochu jsem jim záviděla, ale věděla jsem, že pro ně bude lepší, když mě nebudou muset jako kouli na noze, vláčet s sebou.

„Uvidíme se za pár minut." Mrkla na mě Nat, když procházela s Clintem kolem mě.

„Dávejte na sebe pozor." Zašeptala jsem, když mě otec se Stevem objímali, předtím, než se vydali za ostatními na plošinu.

„Máme jen jeden pokus. Žádné chyby. Všichni znáte své úkoly. Většina z nás ta místa zná, to neznamená, že víme, co můžeme očekávat. Buďte všichni opatrní a dávejte na sebe vzájemně pozor. Tohle je naše životní bitva a my ji vyhrajeme. Za každou cenu. Hodně štěstí."

Bruce aktivoval zařízení, a když se připojil k ostatním nahoře, všichni zmizeli. Všude kolem mě se znovu rozhostilo to zvláštní ticho, jako předtím, když Thanos luskl. Dobelhala jsem se na gauč v rohu místnosti, který sem taťka dovlekl kvůli mně a posadila se na něj. Věděla jsem, že pro mě to bude otázka jen pár vteřin, maximálně pár minut, ale pro ně to bude mnohem delší, pokud se všechno povede tak jak má, pokud dokážu vydržet dost dlouho, uvidím znovu svou rodinu, možná přeci jen nakonec uvidím své dcery vyrůstat, a nakonec zestárnu vedle svého tisíc let starého muže, na kterém se jeho věk nikdy nepodepíše. Opřela jsem si hlavu o polštář a zavřela oči. Nedokázala jsem usnout, na to jsem měla příliš velký strach a nepatrný závan vzduchu mě přiměl oči znovu otevřít. Loki seděl na opěradle u mých nohou a koukal někam do prostoru. Dalo mi celkem práci zaostřit na místo, kam se díval a pak mi došlo, že se dívá na naše dcery. Věděla jsem, že je to jen moje představa vyvolaná kouzlem, ale bylo to jedno. Bylo to to jediné, co jsem měla. Jediná představa, jak jsem mohla vidět, jak by podle mě obě holčičky vypadaly, kdyby se to všechno nestalo.

„Neměla bys kouzlit, maličká." Zašeptal a otočil se ke mně.

„Hádám, že tohle nedokážu úplně ovládnout." Odpovím a vysoukám se do sedu.

„Měla bys, v tuhle chvíli je jakékoliv kouzlo pro tebe riziko. Vysává tě to až příliš rychle."

„Zajímalo by mě, jestli bys tohle říkal, i ve skutečnosti, kdybys nebyl mnou ovládaná iluze."

„Říkal bych to vždycky, maličká. Nezáleží na tom, jestli jsem skutečný nebo ne. Pořád mi na tobě bude záležet."

„Víš, tahle představa se mi líbí. Tohle tvoje starostlivé já se mi líbí, je mnohem lepší než to ledové stvoření, které jsem potkala."

„Nelíbil se ti můj ledový šmoula?" odpověděl mi a já viděla, jak mu cukají koutky.

„Ne, nelíbil, ale to moc dobře víš. Od toho ledového obra si ušel dlouho cestu, můj drahý."

„Stejně jako ty, maličká. Oba jsme díky tomu druhému ušli dlouhou cestu, a ještě dlouho cestu ujdeme."

„Opravdu?"

„Ano, pokud váš plán vyjde, nebude dlouho trvat a nebudeš se muset uchylovat ke kouzlení, abys se mnou mohla mluvit."

„Ze všeho nejvíc, toužím potom, vás všechny obejmout. Nedokážeš si představit, jak je to hrozné. Tohle je to poslední, co mi zbývá. Poslední naděje před smrtí."

„Ne, maličká, tohle je naděje na život. Na lepší život, na život, který budeme moci žít, pokud dokážeme ustát to všechno, co se bude dít."

„Nic horšího, než Thanos už se stát nemůže. Opravdu věříš, tomu, že dokážeme žít aspoň trochu normální život?"

„Ne, ale aspoň se o to pokusíme. Kvůli našim dcerám. Na nás samotných nakonec zas až tak tolik nezáleží."