The heart gets no sleep

52. Kapitola - Londýnské setkání

Nedokázala jsem se už k filmu vrátit. Bylo to mimo mé síly. Nemohla jsem se znovu potkávat s lidmi, před kterými jsem způsobila tu příšernou scénu. Příliš jsem se styděla. Nebyla jsem připravené ani čelit Tomovi. Někdy v hloubi jsem věděla, že mu dlužím to abych si ho vyslechla, ale pořád jsem se přesvědčovala o tom, že za tu dobu měl dost času, dotáhnout svou výmluvu do naprosté dokonalosti. A já jsem nechtěla poslouchat lži. Nezvládla bych to. Občas jsem si říkala, jestli jsem se neunáhlila, ale v tuhle chvíli nastupovala má vlastní hrdost, a bránila mi nad tím víc přemýšlet nebo se o tom jen slovem zmínit někomu z mých přátel, kteří kolem mě našlapovaly po špičkách, ale byla jsem si jistá, že tuhle věc by v rukavičkách neřešili.

Jestli jsem měla pocit, že smrt rodičů, a to všechno mě změnilo, tohle mě změnilo znovu. Věci, které jsem předtím dělala, mi nebyli zrovna po chuti. Nedokázala jsem dál bydlet v hotelu. Příliš mě tam užíraly všechny vzpomínky na Toma, na každá jeho drobná i velká romantická gesta, která pro mě dělal. Rozhodla jsem se zbavit všeho, včetně domu po rodičích. Už jsem neměla důvod se do něj vracet. James s Donem proto najali firmu, na kterou dohlíželi, když přesouvala většinu věcí do skladiště. Byla jsem jim za to gesto vděčná. Kdybych měla znovu procházet všechny ty věci, které v domě byly, přišla bych o rozum už definitivně. Doufala jsem, že tohle vše mi pomůže se posunout někam dál, ale nešlo to, nebo jsem se příliš nesnažila. Neměla jsem k tomu důvod. Každou volnou chvíli jsem trávila na hřbitově. Před třemi náhrobky. Nosila jsem na ně květiny a vyprávěla jim věci z mého života, hlavně tomu bílému. Měla jsem tak pocit, že mě nikdy neopustila, že aspoň takhle jsme pořád spolu.

Nevím kolik času uběhlo, než přede mě Eris s holkama jednoho večera položily letenky do Londýna. Nikdo se mě neptal, jestli chci jet. Prostě mě naložili do auta a s velkým kufrem odvezli na letiště. Jedna moje část byla naštvaná, že mě do toho nutí, ale věděla jsem, že potřebuji z téhle divné setrvačnosti vypadnout, ale že toho sama nejsem schopná. Pro jednou jsem byla ráda, že to rozhodli za mě. Ninu jsem neviděla už několik let. Když jsem byla ještě na škole, byly jsme nerozlučná dvojka, ale potom, co rodiče zemřeli, se to všechno zkomplikovalo. I když se ode mě jediná neodvrátila, když jsem se rozhodla vzít Gabi do své péče, neměly jsme na sebe tolik času, jako předtím. Nebylo to jen kvůli mým povinnostem, ale i díky tomu, že se z ní stala uznávaná spisovatelka, která měla už svou druhou knihu na seznamu bestsellerů. Byla jsem neskutečně pyšná na to, že dokázala žít svůj sen.

Letadlo hladce přistálo na Heathrow a já nedokázala přestat myslet na Gabi, Londýn měla být jedna z našich zastávek, kterou jsem jí slíbila. Deštivé podnebí Londýna působilo chlácholivě na mou melancholickou náladu. Věřila jsem, že má pro nás Nina naplánovaný náročný program, přesně podle toho, co jí Eris určitě nařídil, ale já doufala, že budu mít i prostor pro flákání se po kavárnách s nějakou anglickou klasikou. Ani jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem si něco četla a doufala jsem, že to doženu. Na Ninu jsem se těšila, měla vždycky pozitivní náladu, která nakazila každého.

„Amoro!" volala na mě, když jsem vylezla z letištní haly a mávala přitom obrovskou cedulí. Skoro mě porazila, když se ke mně rozběhla, aby mě objala.

„Nins!" volala jsem nadšeně, až se po nás lidé dívali.

„Tak ráda tě vidím." Švitořila tou svou britskou američtinou. Vytrhla mi kufr z ruky a zavěšená do mě rychle opouštěla letiště.

„Já tebe taky. Neviděla jsem tě celou věčnost."

„Tři roky. Eris měl pravdu, nutně potřebuješ skutečný život mimo tvou ulitu." Směje se a pohazuje přitom svou blond hřívou, až jeden muž, který nás právě míjel zakopne o své vlastní nohy.