The heart gets no sleep

43. Kapitola - Dokonalé "rande"

„Můžem?" vrátí se do maskérny Tom a já jsem najednou hrozně nervózní, z jeho pohledu.

„Je něco špatně? Jsem někde špinavá?" ptám se otočím se kolem dokola, před zrcadlem, abych se podívala.

„Ne, vůbec, moc ti to sluší."

„Oh." Vydechnu překvapeně. „Děkuji."

Vyjdeme společně ze studia a on rovnou zamíří ke svému autu. S obavou se podívám, na místo, kde stojí mé.

„Neboj. Tady ti ho nikdo neukradne."

„To asi nebudu riskovat. Vydrž chvilku."

Odejdu kousek od něj a zvedám telefon, abych poprosila Jamese, aby sem pro mé auto někoho poslal. Když se vrátím k Tomovi, cítím se lépe, když vím, že je o moje auto postaráno.

„Nenecháš ho tady, že ne?"

„Ne. Teď jsem udělala přesně to, co jsi říkal, když jsme se viděli poprvé. Prostě zvednu telefon a zavolám."

„Taky bych to tak chtěl mít." Směje se, když mi otevírá dveře od spolujezdce. Druhá jízda s Tomem v autě už je pro mě mnohem příjemnější. Tom je dobrý řidič a já si užívám pohled na něj. Líbí se mi, když muži umí řídit silná auta a on se mezi ně rozhodně řadí.

„To jsem tak špatný řidič?"

„Ne, proč?"

„Že si natáčíš ty vlasy."

„Promiň, já jen, jsem nervózní."

„Ze mě?"

„Ano, vlastně ano."

„Proč?"

„Nevím, protože jsi to ty."

„Ale prosím tě. Vážně?" směje se.

„Já za to nemůžu. Chtěla bych se tě na něco zeptat?"

„Vážně? Je něco, co ti o mě Gabi neřekla?"

„Neptala jsem se jí na tebe."

„Tak to jsem překvapený. Ptej se, na co chceš." Řekne s úsměvem.

„Chtěla bych vědět víc o tobě, tvé rodině."

„Mé rodině?"

„Ano, já jsem ti o té mé toho řekla spoustu."

„Hm. Asi není nic moc, co povídat. Jsme normální britská, nudná rodina. Mám ještě dvě sestry Sarah a Emmu. Sarah je novinářka a Emma stejně jako já herečka."

„To jsem nevěděla. Jste si blízcí?"

„Ano. Byli jsme, a i když se snažíme, není úplně snadné s mnou pracovní vytížeností ten vztah uchovat. Občas jsem se ocitl v menšině. Dvě sestry dají člověku zabrat." Zasměje se a já si všimnu, že se jeho pohled na chvíli změní, jako kdyby si vzpomněl na něco, co ho pobaví.

„Chybí ti?"

„Samozřejmě. Jsme spolu hodně v kontaktu, ale telefon není ono, je to dost neosobní."

„To chápu."

„Jsme tu."

Zastaví na parkovacím místě kousek do vchodu do Central parku. Překvapeně se na něj podívám. Usměje se, ale nic neřekne, když vystupuje a obchází auto, aby mi otevřel dveře. Vložím svou ruku do té jeho a nechám ho, aby mi pomohl vystoupit. Skoro mě vytáhne z auta a já skončím v jeho náručí, protože mě tím překvapí. Cítila jsem jeho ruku položenou kolem mého pasu. Byl neskutečně vysoký, až tak, že jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do očí, které měly skoro stejnou barvu, jako obloha nad námi.