The heart gets no sleep

26. Kapitola - Poslední kapka

Rozechvěle otevřu oči. Bezvědomí, to už není žádná novinka. Pomyslím si, ale i tak jsem zklamaná, skutečně jsem doufala, že to bude definitivní, že to bude Konec. On to nedovolil. Věděla jsem to. Cítila jsem, jak se ve chvíli, kdy moje zábrany padly, dostal do mé mysli a poslal mi tolik energie kolik jen mohl.

„Maličká?" ozve se stísněně kousek ode mě. Automaticky se hned stavím do obranné pozice. Jsem k smrti vyčerpaní, ale jeho se bojím víc než smrti. Oheň v mých žilách mě znovu tlačí k tomu, abych se bránila, abych mu už znovu nebyla vydaná napospas.

„Ne, neboj, neublížím ti." Zašeptá a zvedne ruce, abych na ně viděla.

„Vypadni."

„To půjde dost těžko." Odvětí se smíchem. Uvědomím si, že jsem zase v jeho pokoji.

„Tak půjdu sama."

„Nikam nepůjdeš. Sedni si a poslouchej!"

„Proč bych tě měla poslouchat. Nezajímá mě nic z toho, co chceš říct."

„Ale to by mělo, i když už jsme jednou tenhle rozhovor vedli, jsem si jistý, žes neposlouchala, ale teď budeš, a to velmi pozorně, maličká."

„A to jako proč?"

„Protože to budu opakovat naposledy. Příště už nezasáhnu, nechám tě zemřít."

„Nemusel ses obtěžovat ani teď. Nechci od tebe nic slyšet."

„Zavřeš někdy pusu?!" zavrčí frustrovaně.

„Ne, ale to snad víš, ne." Odseknu a dětinsky si založím ruce na prsou.

„Bože, dej mi trpělivost." Zašeptá, než se ke mně zase otočí. Upře na mě své zelené oči. Líbí se mi tak moc. Teď když už zase nejsou chladné a plné nenávisti. Přeci jen, na něm něco je. Jo, vražedná přitažlivost. V jeho případě doslova. Připomíná mi tygra v kleci. Je hezké se na něj dívat, ale životu nebezpečné se k němu přiblížit a chtít ho pohladit.

„Vnímej mě, maličká. Byl bych ti vděčný, kdyby ses příště do podobných kousků nepouštěla. Léčení tak závažných zranění se dělá postupně. Nemůžeš chtít takovou ránu zacelit najednou, navíc, když ho to neohrožovalo na životě. Navíc byl bych ti vděčný, kdyby ses naučila kouzlit jen ze své síly a nečerpala přitom tu mou."

„To jsem neudělala!"

„Ale ano, udělala. Možná ne vědomě, ale udělala. Mohla si nás oba zabít, kdybych to v čas nezarazil."

„Hm. Už tomu rozumím. Není to o tom, že bys měl strach o mě. Bál ses o sebe, abych tě nevzala sebou."

„Je mi jedno, čemu si myslíš, že rozumíš. Je fakt, že by se to skutečně stalo." Zavrčí znovu a zmizí mi z dohledu. Nutí mě tak k tomu, abych se zvedla z postele.

„Co Mušketýr? Jak je na tom?" ptám se, ale opověď na mou otázku pochopím ve chvíli, kdy se podívám po pokoji. Všude, kde to jen bylo možné stály vázy s fialovými růžemi. Nikdy jsem jich neviděla tolik pohromadě. Sklonila jsem hlavu k jedné váze a přivoněla si. Voněly nádherně, tak jak na Zemi nic nevonělo, natož růže. Usmála jsem se. Tušila jsem, že bude vděčný, pokud se to povede, ale netušila jsem, že tak moc. Růže se mi líbily, ale na tom všem mě nejvíc bavil Lokiho podrážděný a naštvaný výraz, protože jsem věděla, že to nemělo nic společného s tím, co jsem udělala, ale on prostě žárlil. Žárlil na to, že Mušketýr dokázal odhadnout, co by se mi mohlo líbit a že se mi bude líbit tolik růží.

„Stačí ti to jako odpověď?"

„Asi ano. Zajímavé, tady nejsou tak vzácné jako u nás."

„Ne, tady je tvoří magie, stejně jako všechno ostatní."