The heart gets no sleep

60. Kapitola - Jen ty a já, babe!

„Je to jen pár dní maličká, od Říma budeš už navždy moje." Zašeptá mi Tom, když se loučíme na letišti, předtím, než mám nastoupit na let do New Yorku. Pořád jsem si připadala jako ve snu, i když už uběhlo několik dní od té doby, co mě požádal o ruku. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Kéž by to bylo už zítra. Každý den bez tebe je nekonečný." Povzdechnu si.

„Já vím, maličká."

„Vážně to uděláme?" mumlám do jeho hrudníku.

„Ano. Ale pokud to chceš jinak, stačí říct. Udělám cokoliv si budeš přát." Řekne měkce a políbí mě na čelo.

„Ne. Nechci čekat, ale bude mi chvíli trvat, než si na to zvyknu."

„Mě taky, ale už se nemůžu dočkat."

„Já taky. Zlato, já..."

„Prosíme, cestující letu 4567 do New Yorku, aby se dostavili k nástupu do letadla." Ozve se rozhlas a utne mou větu.

„Měla bys jít, miláčku. Abys to stihla."

„Já vím, ale..."

Znovu volali cestující a mě došlo, že v té další zprávě volali jmenovitě mě. Postavím se na špičky, abych ho políbila. Do letadla nastupuji jako poslední. Musím bojovat s tím, že bych nejraději do něj vůbec nenastoupila. Ulevilo se mi, když jsem na letišti nikoho neviděla a do mého bytu se mi podařilo dostat bez jakéhokoliv rozruchu. Celou cestu jsem si pohrávala s prstenem na ruce. Bylo to tak zvláštní a neskutečné. Byt byl najednou podivně prázdný. Potom všem bylo zvláštní být zase sama. Zvykla jsem si na neustálou přítomnost mého snoubence. Bože. To je šílené. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle slovo použiji v souvislosti s Tomem. Šťastnější už jsem být nemohla. Shodli jsme se na tom, že naše zasnoubení, chceme chovat co nejdelší dobu v tajnosti. Má to být naše tajemství. Potřebovali jsem si ho nechat v pro sebe. Užít si to štěstí spolu a sdílet ho s našimi přáteli a rodinou. Měli jsme v plánu uspořádat malou svatbu, tak aby to pro nás bylo výjimečné a soukromé bez neustálého sledování a obtěžování. Předtím, než jsem Toma potkala bych si myslela, že uspořádat svatbu za těch pár dní je absolutní šílenství, ale teď jsem pochopila, že pokud člověk pozná ten správný protějšek není to nemožné. Najednou už nestojím o velkou a honosnou svatbu. Chci jen strávit čas s milovaným člověkem, se kterým jsme rozhodli strávit zbytek života společně.

Ráno mě New York vítal zamračenou oblohou. Slunce prosvítalo jen chvíli a vítr, který se probudil s sebou přinášel předzvěst nepříjemného deště. Bylo zvláštní nemít vedle sebe Toma a nějak podvědomě jsem čekala, že se objeví ve dveřích s rozcuchanými vlasy a tím jeho ospalým výrazem, aby si se mnou dal snídani. Klidné ráno skončilo dřív, než jsem vůbec stihla začít snídat. Se zazvoněním zvonku se dovnitř nahrnuli všechny starosti a povinnosti, které jsem tu nechala, když jsem odjela do Londýna.

„Ahoj, Ness, můžu ti nabídnout snídani?"

„Ahoj, Amoro, ne děkuji. Už jsem snídala."

„Děje se něco? Měli jsme se sejít až v hotelu."

„Ne, vůbec ne. James mě za tebou poslal domů. Chci si jen projít plán na dnešek."

„Počkej? Já zapomněla na něco důležitého?" vyděsila jsem se.

„Neboj, nebyla bych dobrá asistentka, kdyby to tak bylo. Dnes máš jen schůzku s Jamesem a Donem kvůli zprávě o chodu hotelu nadace. Myslela jsem si, že se ti volné odpoledne hodí."

„To ano. Ale lhala bych, že už mi nějaké pracovní vytížení chybí, ale to bude muset počkat až se vrátím z dovolené. Návrh na volno pro tebe pořád platí."