The heart gets no sleep

65. Kapitola - Prozření

„Am?!" ozve se za mnou. Překvapeně se otočím za známým hlasem.

„Gabi?!" vykřiknu nevěřícně a rozběhnu se k ní.

„Co? Co to je? Kde to jsem?" ptám se, když místo objetí, chytím jen vzduch.

„Ty to nevíš?"

„Ne."

„Já taky nevím, kde jsme. Přišla jsem, protože si mě sem zavolala. Tohle je místo, co jsi vybrala, Am." Odpoví s úsměvem, když si sedá na velký kámen kousek ode mě. Otočím se kolem dokola, abych se rozhlédla po okolí. Všude kam jen dohlédnu je černo a pusto. Jen občas se kolem nás zvíří černý prach.

„Proč tu jsem?"

„Aby sis vzpomněla."

„Vzpomněla? Na co?"

„Ukážu ti to, Am. Zavři oči."

Nedůvěřivě se na ni podívám, což ji přiměje k tomu, aby se začala smát.

„Ty mi nevěříš?"

Zakroutím hlavou, i když to cítím jinak. Nemůžu se zbavit toho pocitu, že bych jí věřit neměla, jen nevím proč. Jsem mrtvá?

„Ne, ještě ne." Odpoví na mou nevyřčenou otázku. Nedá mi prostor na další diskusi. Natáhne se a položí mi ruku na čelo.

Je to dobrý nápad? Bylo poslední, co mi proběhlo hlavou, než jsem se podívala do očí může, který mě pronásledoval ve snu. Do jeho smaragdových očí, které koukaly přímo na mě.

„Ztratila ses, maličká?" zašveholil rozverně a přešel kousek blíž, ke zlaté síti.

„Ne, byla jsem zvědavá."

„Zvědavost by tě jednou mohla zabít, malá pozemšťanko."

„Jak víš..."

„Copak tys mě nepoznala, maličká?" dobíral si mě a já své předchozí nedokončené věty začínala litovat. Bylo přeci nad slunce jasné, kdo stojí přede mnou.

„Loki."

„V celé mé kráse." Zašklebí se.

„Pamatuji si tě jinak."

„Já tebe taky. Tahle barva ti moc sluší. Jsem rád, že jsi na šaty změnila názor." Zasměje se a kolem očí se mu udělají drobné vrásky. Díky tomu jeho krutý výraz přeci jen trochu poleví.

Probudím se zimou. Sleduji, jak je mé tělo pokryté ledovou krustou. Vykřiknu.

„Šš, hned to bude." Zašeptá vedle mě Loki a já vykřiknu znovu, když se otočím za jeho hlasem a místo Lokiho, tak jak jsem zvyklá uvidím modrého „šmoulu" s červenýma očima.

„Ty jsi šmoula?" vydechnu překvapeně a on se na mě zmateně podívá.

„Co?" ptá se, ale to už zase vypadá tak, jak jsem zvyklá.

„Jsi v pořádku?"

„Viking..." zašeptám úzkostně, když si uvědomím, co se dělo předtím, než jsem odpadla.

„Nic mu není. Jeho nápad hodit tě do jezera sice nebyl nejúžasnější, ale zafungovalo to. Zachránil tak těm nadutcům život."

„Jak jsem se sem dostala?"

„Thor tě přinesl, potom, co tě v bezvědomí vylovil. Měla jsi vysokou horečku, proto jsem..."

Co mám udělat, abys mi věřila, maličká?"