The heart gets no sleep

97. Kapitola - What if?

Procházela jsem pod zlatou klenbou asgardského paláce. Všude kolem mě ševelily hlasy lidí, vojáků, služebných a hostů. I po těch letech se na mě někteří dívali pohrdavě. Šla jsem kolem nich s hlavou vztyčenou a soustředila se na šustění sukně mých tmavě zelených šatů. Napětí, které jsem celou dobu cítila, začalo polevovat, když jsem došla až do zahrady. Několikrát jsem se rozhlédla, jestli mě někdo nesleduje, než jsem kouzlem otevřela portál schovaný v koutě, pod korunou smuteční vrby. Ulevilo se mi, když jsem měkce došlápla na tolik známou, kamenitou cestičku k domu. Umístěný uprostřed rozlehlé zahrady nevypadal jako něco, co sem patří. Spíš mi připomínal trochu reklamu na americký sen. Zastavila jsem se na chvíli, abych si zula boty a mohla se po mokré trávě projít naboso.

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem otevřela vchodové dveře a dostala se do známé vstupní haly. Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že všechno tady vypadá pořád stejně. Stejně jako v těch pár mých vzpomínkách. Trhla jsem s sebou, když ke mně průchodem do zahrady dolehl smích, dětský smích. Zaváhala jsem, než jsem se za tím smíchem rozešla. Srdce se mi roztlouklo jako splašené. Nevěděla jsem, co můžu čekat. Musela jsem se zastavit u paty schodiště a přidržet se zábradlí, než jsem zpracovala, na co se dívám. Na trávníku kousek od terasy si hrály děti, tři děti. Dvě dívky a chlapec. Všechny měly stejné, ebenové vlasy a navzájem si byli podobné mnohem víc, než jsem u sourozenců vídala na Zemi. Šokovaně jsem si přikryla pusu rukou, abych zadržela vzlyknutí, které se mi při pohledu na chlapce, dralo do hrdla.

Naskočila mi husí kůže, když jsem za sebou uslyšela jeho kroky. Prudce jsem se otočila a uviděla Lokiho, který ke mně přicházel s širokým úsměvem. Jemně mě políbil na tvář, než si mě přitáhl do náruče. Trhavě jsem se nadechla jeho známe vůně a snažila se zabránit pláči.

„Copak, maličká, byla jsi pryč sotva dvě hodiny." Ptal se nechápavě když jsem k němu zvedla uslzený obličej.

„Já, jen jste mi chyběli." Zašeptala jsem a postavila se na špičky, abych mu mohla dát pusu na tvář.

Neodpověděl nic, jen se usmál. Stáli jsme potom bez jediného slova a sledovali děti, jak si hrají, do chvíle, než Eleri zakopla o chlapce a začala plakat. Loki mě pustil a oba jsme se k nim rychlým krokem rozešli. Zvedla jsem Eleri do náruče a ona mi schovala obličejík do vlasů.

„Alekime, musíte dávat jeden na druhého pozor."

„Promiň, tati, už se to nestane." Odpověděl mu potichu, když k němu opatrně zvedl pohled. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se dívám do tváře našeho syna. Našeho malého chlapečka.

„Já vím, synku. Už je to v pořádku, Eleri?" ptal se mírně malé v mé náruči, která ještě jednou popotáhla, než se na něj podívala a zasmála se.

„Doblý, mami, pusť."

Postavila jsem ji zpět na zem a dlouho jsem se na ně ještě dívala, jak si hrají. Naše děti. Alekim, Maileen a Eleri.

„Jsi v pořádku, maličká?"

„Ano. Jen jsem dneska trochu přecitlivěná." Odpovím a rychle si utírám slzy.

„Nikdy ti nebudu moci být dostatečně vděčný, za naše tři úžasné děti."

„Tři?" vydechla jsem spíš pro sebe, bylo jasné, že jsou tři.

„Ano. Vím, že Alekim přišel na svět za poměrně dramatických okolnosti, ale věřím tomu, že si to pamatuješ."

„Hm."

Znala jsem ho natolik, abych věděla, co u něj tahle moje odpověď způsobí. I když na měl bylo vidět, že s tím váhá, než se ke mně naklonil, aby se dotkl mého spánku.