The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 4

Mona měla pravdu, protože jsem se s ním dalších několik dní potkávala maximálně na chodbě. Byla jsem za to ráda, protože jsem pořád v hlavě slyšela, jak vyslovil mé jméno, ten první večer. Pravděpodobně to bylo tím britských přízvukem, který se mi líbil, protože jsem si to jinak nedokázala vysvětlit. I když mě kurz neskutečně bavil, začínala jsem se těšit domů na svou vlastní postel, ale i proto, že jsem se bála, že z přemýšlení nad profesorem brzy zešílím a ztratím pro něj hlavu, jako všechny ostatní.

Páteční program patřil právě mému profesorovi. Neušlo mi, jak se sál naplnil mnohem více, než tomu bylo v předešlých dnech. Slyšela jsem, jak jeho jméno dívky skloňují snad po celém kampusu. Nepřekvapilo mě, že si na něj všechny dělaly zálusk. Každý den jsem si našla místo úplně vzadu, abych se vyhnula případným otázkám i pohledu do prvních řad, kde seděli všichni profesoři. Dneska jsem místo hledala hodně těžko, protože už patnáct minut před začátkem jeho části, bylo skoro všude plno. Dívky kolem mě se smály a šuškaly si o něm. Byla jsem už naučená, abych na sebe nepřitahovala pozornost, tak, že jsem si před sebe postavila knížku, jako jsem to vždycky dělala na jeho přednáškách. Nechtěla jsem, aby se na mě zase pro něco naštval. Koutkem oka jsem ho sledovala, jak se připravuje. Dnes měl na sobě světle modré sako. Napínalo se mu při každém jeho pohybu a dávala tak vyniknou jeho sportovní postavě.

„Organizátoři kurzu mě požádali, abych požádal všechny, kdo nejsou součástí speciálního kurzu literatury, aby odešli." Ozval se do mikrofonu. Nejdřív se nedělo nic, ale po chvíli se začali lidé, hlavně v prvních řadách zvedat. Všimla jsem si, že se usmál. Počkal, dokud se za poslední studentkou nezavřely dveře a pak začal mluvit. Psala jsem si poznámky a byla ráda, že se pro jednou se svými dotazy zaměřil na někoho jiného, než jsem já.

„Slečno van der Mayers, na slovíčko." Zavolal na mě profesor, když jsem odcházela.

„Chci od vás, po vašem návratu, napsat krátkou práci o tom, co jste se tu za ten týden dozvěděla nového, ano?"

„Samozřejmě."

„Chci to mít na stole v pondělí, před mou přednáškou." Dodal, když jsem neprotestovala. Viděla jsem, jak si mě prohlíží zpoza jeho brýlích.

„Ano, pane profesore. Můžu už jít?"

„Jistě."

Až když jsem si byla bezpečně jistá, že mě nemůže vidět, ani slyšet jsem se zastavila a nahlas si ulevila. To si dělá legraci ne? Jakože, cože?! Dneska je pátek, zítra ráno se vracíme do New Yorku a já mu to mám dát v pondělí ráno. Za den mám shrnout celý týden? Měla jsem vědět, že mi tu urážku ega nějak vrátí. Vyšla jsem z budovy a na chvíli jsem se musela zastavit, aby si mé oči přivykly slunci. Podařilo se mi z batohu vylovit slunečné brýle. Bylo krásně na to, že byla polovina října a většinou to znamenalo, že prší. Obloha nad mou hlavou byla bez mráčků a slunce mě příjemně hřálo na kůži a já se rozhodla, že se tou prací budu zaobírat až přistanu v New Yorku.

Na ulici jsem si zastavila taxi a nechala se odvést na policejní stanici. Když jsem tu byla naposledy, přála jsem si, abych už sem nikdy nemusela. Ale potřebovala jsem od detektivů ještě nějaké papíry, kvůli nadaci a hotelu. Bylo by snazší si je nechat poslat poštou, ale když už jsem byla tady, byla by hloupost to nevyužít.

„Dobrý den, co pro vás můžu udělat?" ptala se policistka na recepci.

„Dobrý den, potřebovala bych mluvit s detektivem Korsakem, je tady?"

„Je mi líto, detektiv je teď v terénu. Jakmile se vrátí, řeknu mu, že jste ho hledala, slečno..."

„Van der Mayers. Můžu na něj počkat v bufetu?"