The heart gets no sleep

5. Kapitola - V pavučině intrik

„Am, jestli mě slyšíš, musíš se probudit, ty malá otrapo." Slyším vedle sebe známý hlas, který na mě mluví. Je plný úzkosti a strachu, který se k němu nehodí.

„Nat?" zašeptám přidušeně a konečně se mi podaří zaostřit pohled na její unavený a ztrápený obličej. Ani teď, když si přijdu jak zpráskaný pes, si uvědomuji, že je asi ta nejkrásnější zrzka, kterou znám. Sedí na židli vedle mé postele v obyčejném tričku a černých džínách, kdy její radostný smích přehlušuje jen pípání přístroje.

„Jak se cítíš?"

„Jako kdyby mě přejel parní válec. Co se stalo?"

„V tvém bytě bouchlo plynové potrubí. Měla jsi štěstí, že jsi byla v koupelně. Její stěny tě zachránily od upálení."

„Co? Kde ses tu vzala? Myslela jsem, že plníš svůj úkol."

„Plnila jsem. Vrátila jsem se před pár dny. Vyskytlo se něco naléhavějšího."

„Co? Kde to vlastně jsem?"

„Na nové základně Shieldu. Fury rozhodl, že všichni agenti budou do odvolání tady."

„Já nejsem agent. Navíc..."

„Neboj, jestli ti jde o Starka je tady taky. A musím říct, že mě překvapilo, jakou o tebe projevil starost, když jsme tě přinesli."

„A kapitán Slušňák?"

„Jsem rád, že ses rozhodla připojit k nám do reálného světa, Očko." Zazní ode dveří do pokoje, kde se kapitán Slušňák usmívá. Zvláštní. Myslela jsem si, že mě nemá rád. Přišlo mi, že i jemu se snad ulevilo, že jsem se probudila.

„Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Skoro pět dní."

„Tak dlouho?" ptám se, když se snažím zvednout z postele. Přístroje, které doteď monitorovaly mé životní funkce začínají hlasitě pípat, když sundávám jejich čidla.

„Měla bys zůstat ležet, Am."

„Ani náhodou. Chci vědět, co se děje. Proč jsme všichni tady? A proč ses najednou vrátila, po pár dnech, když si měla být pryč mnohem déle. To je to tak zlé?"

„Oblékni se, Očko, Fury tě chce vidět."

„Proč? Provedla jsem něco?"

„Ne, jen se nám teď hodí každá ruka i mozek." Odpoví Nat a pomáhá mi se zvednout.

„Měla bych se bát?"

„Ty taky něco takového umíš, Am?" dobírá si mě, když mi podává oblečení, co mi přinesla. Oblékám se do černých džínů a tmavě modrého trička, které mi příliš nesedí, ale je to pořád lepší než to ohořelé, co jsem měla na sobě. Divila by ses, jak moc se teď bojím, Nat. Pomyslím si, když následuji Nat do laboratoří. Srdce se mi rozbuší jako splašené, když dveřmi zahlédnu Starka, Bannera, Piráta, Slušňáka a Vikinga.

„A, agentko Davise, konečně." Odtuší Pirát a zadívá se na mě svým jedním okem. Postavím se kousek za Nat, tak abych měla volnou cestu ke dveřím. Najednou mám pocit, že bych se měla nějak nenápadně vypařit. Nelíbí se mi, jak se na mě na chvíli upřou všechny pohledy v místnosti. Znervózňuje mě i fakt, že mi říká agentko, protože jsem jejich agentkou rozhodně ještě nebyla. Neudělala jsem ještě všechny testy. Nenápadně si prohlížím celou místnost, když mi pohled utkví na té jeho směšné tyčce, která leží na stole před Starkem a Bannerem. Ale ne, vědí to. Je první věc, která mě napadne. Snažím se na sobě nedat nic znát. Bezmyšlenkovitě sleduji jiskřičky, které se kolem žezla pohybují. Musím se držet na místě, aby mě jeho magie k sobě nepřitáhla.