The heart gets no sleep

87. Kapitola - Temnota

„Steve." Promluvil za námi Bucky. Všichni se k němu jako na povel otočili. Bez dechu jsme sledovali, jak se nám před očima rozpadá v prach, stejně jako opodál naříkající Wanda. Co se to děje? Strach mě svíral, když jsem se otočila k Lokimu. Vyděsila jsem se ještě víc, když jsem v jeho očích viděla stejný strach. Natáhla jsem se po něm a přenesla nás zpět do pokoje. Mailee se krčila v rohu místnosti s plačící Eleri v náručí. Koukala vyděšeně na drobný prach rozptýlený po pokoji. Ale ne. Jakmile nás uviděla, rozběhla se k nám.

„Ne!" křičela jsem, když jsem viděla, že mi podává prázdnou deku.

„Mamí." Zatahala mě Maileen za rukáv.

„Copak je, andílku?"

„Je mi nějak divně." Zašeptala a já ji na poslední chvíli chytila. Nedokázala jsem zadržet pláč, když jsem pochopila, co se děje.

„To je dobré, andílku. Jen si potřebuješ odpočinout. Zavři očička." Šeptala jsem jí a hladila ji po čele. Sama jsem přitom polykala vlastní slzy, aby je neviděla.

„Mám tě ráda, mamí."

„Já tebe taky." Odpověděla jsem plačtivě.

„N-e. Mailee!" vykřikla jsem zoufale, když mi v náruči zmizela. Klečela jsem na zemi před hromádkou prachu. Po mých dcerách nezbylo, kromě jejich dětské vůně, vůbec nic. Bylo to, jako kdyby nikdy neexistovaly.

„Maličká." Šeptal Loki chlácholivě, když mi položil ruku na rameno. I jeho hlas byl plný bolesti a pláče, jako ten můj.

„Miluji tě, moje maličká."

Nečekaně přitiskl své ledové rty na ty mé. Chtěla jsem ho chytit za ramena, abych se k němu mohla schovat do náruče, ale nebylo tam nic, co bych mohla chytit.

„Ne, Loki, ty, ne..." zanaříkala jsem a snažila se ho chytit, jako kdybych to mohla zastavit.

„To je v pořádku, maličká. Slunce nad námi zase jednou vyjde."

„Ne, prosím, n..." Snažila jsem se ho chytit vším, co jsem mohla. Magií i poutem, ale v tom nastalém tichu, mi byla odpovědí jen má vlastní ozvěna.

„Ne!" křičela jsem nahlas i uvnitř. To se nemělo stát. Třásla jsem se. Cítila jsem tu neskutečnou bolest a prázdnotu. Jak mé tělo pohlcovaly plameny. Jak oheň nabíral na intenzitě. Pálil všechno kolem mě. Značky na mém těle se propalovaly oblečením a já křičela. Oheň procházel každou buňkou mého těla a já pomalu ztrácela kontrolu nad čímkoliv. Dopadla jsem na podlahu ve chvíli, kdy moje magie explodovala. Skleněná stěna přede mnou se žárem rozletěla na malé střípky, které se mi zabodávaly do obličeje. Ale bylo mi to jedno. Žádná fyzická bolest nemohla skutečně přehlušit tu psychickou bolest. Připadalo mi, že z Lokiho na mě přešlo něco temného a děsivého, něco, co se mě teď snažilo přes mou bolest ovládnout. Lokiho temnota. Proběhlo mi hlavou. Cítila jsem, jak to něco, drtí moje srdce, jak nemůžu dýchat, jak mě bolest mučí a zabíjí. Lapala jsem po dechu, když mě magie vynesla nahoru, nad město. Byla jsem na pokraji zhroucení. Moje moc explodovala. Snažila se pálit všechno na co dosáhla, včetně mě.

I přes hučení ohně a výšku ve které jsem byla, jsem slyšela zoufalí křik ze spodu. Nedokázala jsem přemýšlet. Jen jsem chtěla, aby to všechno utichlo, aby to všechno zmizelo. Bez Lokiho se moje moc vyčerpala během pár vteřin a já začala padat zpět dolů, zpět k zemi. Ironie. Teď tu není nikdo, kdo mě chytil, kdo by mě chtěl skutečně zachránit. Studený vzduch mě chladil na popálené kůži. Nechtěla jsem se dívat dolů. Místo toho jsem sledovala své černé vlasy, jak kolem mě zběsile vlály. V hlavě se mi promítly vzpomínky na můj poslední pád. Přišlo mi to jako včera, kdy jsem se obětovala pro lidi tam dole. A že se mi za to odvděčili, co? Nebylo by lepší, kdybych se na to vykašlala a pomohla v tu chvíli, Lokimu? Je to jedno, je to už tak dávno, co se to všechno stalo.

Dopadla jsem rychleji, než jsem čekala. Bylo to bolestivé, ale ne tolik. Ležela jsem v dolíku, který moje tělo udělalo a sbírala sílu na to, abych si mohla zranění vyléčit. Ležela jsem bez hlasu a jen se snažila soustředit na tu zeleň nad sebou. Mám teď tolik možností. Mraky, které se míhaly za zelenými listy, mi říkaly, že i přes to všechno, co se teď stalo, se naše Země pořád točí. Jako kdyby se nic nestalo. Láska a bolest ze ztráty jsou jen pro slabochy. Přestaň to prožívat. Ne. Bolest a láska je to, co ze mě dělá člověka. Je to tak dobré být člověkem? Ano, díky tomu jsem skutečně žila. Ukážu ti, co je skutečný život. Ne! Já nechci. Pozdě, teď je řada na mě. Vykřikla jsem, když se temnota uvnitř mě roztáhla do své kompletní velikosti a zaryla se do každé části mého těla, do srdce. Mazala všechno, co ze mě dělalo člověka. Všechny mé city, vzpomínky ať už plné bolesti nebo štěstí. A když skončila, byla jsem prázdná, necítila jsem nic. Můj předchozí život zmizel a já s ním. Necítila jsem nic. Žádnou bolest ani strach.Lepší? Asi ano, ale co teď budu dělat? Cokoliv chceš.

Prudce jsem se posadila a vrátila si vykloubené rameno zpět do kloubu. Jednu po druhé jsem zacelovala všechny rány. Moje magie se pomalu vracela. Záře značek na mé kůži vybledla. Byla jsem připravená na útok, když jsem za sebou uslyšela hluk. Viděla jsem Kapitána a Natashu, jak se ke mně prodírali porostem.

„Amoro!" křičeli oba úlevně. Nechala jsem je, aby mi pomohli na nohy.

„Cos to vyváděla? Jsi v pořádku?" ptala se Natasha. Pokusila se mě obejmout, ale když se podívala do mých očí, zarazila se.

„V nejlepším pořádku."

„Co se ti stalo? Co jsi udělala?" ptala se vyděšeně.

„Nechala jsem ji vejít." Odpověděla jsem a uchechtla se.

„Očko, potřebujeme tě, potřebujeme tvou pomoct."

„Nechci vám pomáhat, už nikdy." Odpověděla jsem pevně a než se po mě kdokoliv z nich stihl natáhnout, přemístila jsem se pryč.

Už dlouho jsem se necítila takhle svobodně. Celý svět mi ležel u nohou. Věděla jsem, že tu není nikdo, komu bych se měla zpovídat, nikdo, kdo by mě dokázal zastavit. Nový svět mi dával novou příležitost zjistit, kdo jsem, kdo bych byla bez Tonyho Starka a Loki. Zula jsem si boty a přešla na mokrý písek na pláži. Zhluboka jsem se nadechla mořského vzduchu. Tohle bývala nejhlučnější pláž, na které jsem byla, a teď tu panovalo stejné ticho jako ve Wakandě. O přítomnosti lidí svědčili jen jejich věci, které se váleli všude kolem mě. Vypadalo to, že se jen na chvíli vzdálili, odběhli si do moře, nebo si koupit něco dobrého k jídlu. Nikdo z nich už se nevrátí. Uvědomovala jsem si, že by mi to mělo být líto, tolik zmařených životů, ale jediné, co jsem v tom dokázala vidět, byla příležitost. Vyzkoušet, co všechno dokážu. Na chvíli, když se mořská voda dotkla mých nohou, jsem měla pocit, že něco cítím. Snad pochybnost nad tím, zda jsem se rozhodla správně.