The heart gets no sleep

27. Kapitola - Srdce a květiny

Půl hodiny. Už je to půl hodiny. Cítím, jak mi srdce tluče až v krku. Nevím, proč jsem z toho tak nervózní. Vždyť o nic nejde. Proti mé vůli mi tep ještě zrychlí, když uslyším, jak za mými zády cinknou dveře výtahu. Pane bože. Ruce se mi třesou. Viking mě nechal ve Stark Tower s tím, že sem Tonyho pošle až bude mít jistotu, že to nikomu z ostatních nebude divné. Bála jsem se, že budu čekat celé hodiny, ale k mému překvapení to trvalo chvíli.

„Kdo jste?!" ozve se od výtahu. Musím se usmát. Vím, že proti ozářenému oknu vidí jen mou tmavou siluetu, ale i tak mi to přišlo vtipné. Myslela jsem si, že mu Viking řekne, že mě vzal s sebou. Pomalu se rozejdu k němu. Slyším, jak se za jeho zády aktivuje jedno z jeho brnění. Zvednu ruce dlaněmi nahoru, aby na ně viděl. Netoužím potom, aby mě postřelil.

„Ahoj, tati." Zašeptám a zvědavě se na něj podívám. Bojím se jeho reakce. Trhnu s sebou, když se odněkud ozve radostný výkřik Pepper, která mě skoro porazí, když se mě snaží obejmout.

„Am, proboha, kde ses tady vzala?" ptá se radostně a znovu mě objímá. Tony stojí jako opařený, jako kdyby nevěřil svým očím.

„Thor mě vzal s sebou. Myslela jsem, že budete rádi." Řeknu a hlas mi trochu zakolísá, když se Tony pořád nehne z místa. Nedokážu odhadnout, jestli je skutečně rád, že mě vidí, nebo ne.

„To samozřejmě jsme, že jo, Tony?"

„Tati?" ptám se. Dvacet vteřin. Trvalo to přesně napočítat do dvaceti, než se otec vzpamatoval a přitáhl si mě k sobě, aby mě objal. Zabolí mě část brnění, kterou na sobě ještě má. Můj otec. Iron man. Cítím se najednou podivně v klidu, v bezpečí. Po tváři se mi koulí jedna slza za druhou, ale pro jednou jsou to skutečné slzy štěstí a radost.

„Jsi to opravdu ty, zlatíčko?" ptá se, a i jemu se divně třese hlas.

„Ano. Je mi to tak líto, tati, tak moc mě to všechno mrzí, já..."

„Ne. Neomlouvej se, zlatíčko. Měl jsem zasáhnout, udělat toho víc. Moc mě to mrzí, odpusť mi."

Znovu se rozpláču a on mě objímá kolem třesoucích se ramen. Cítím, jak nás oba obejme i Pepper.

„Vítej doma, Am." Zašeptá a já si uvědomím, že i ona pláče.

„Tady máš."

Otočím se na Pepper, která mi podává modrý hrnek s čajem. Byla mi zima, a tak sedím zabalená v dece před krbem, který Tony zapálil. Otec sedí naproti mně. Odešel jen na chvíli, aby se zbavil zbytků svého brnění. Celou tu dobu si mě starostlivě prohlíží, jako kdybych se buď měla rozplynout nebo nervově sesypat.

„Děkuji, Pepper. Co je tady nového? O co jsem přišla?" ptám se. Potřebuji slyšet něco nového, něco jiného, než je můj neustálý boj s Lokim.

„Od tvého odchodu se toho nic moc extra nezměnilo. Je to jen pár měsíců. Město a celá planeta se ještě vzpamatovávají z toho útoku. Bude to chvíli trvat."

„Mrzí mě, že jsem se na tom ničení podílela."

„Nemusí. Všichni jsme se na něm podíleli, ale je to jen město. Kdybychom to neudělaly, ty nejhorší ztráty by byly na životech. Budovy se dají opravit. Jedno město je přijatelná cena za životy všech lidí na planetě. Už se na to skoro zapomnělo."

„Lžeš, abych se cítila lépe?"

„Malinko. Pomohlo to?"

„Ano."

„Chovají se k tobě na Asgardu dobře?"

„Ano, v rámci možností. Je to hrozně komplikované, obzvlášť díky, tomuhle." Řeknu a poklepu si na klíční kost.