Druhá tvář

32.KAPITOLA

Z pohledu Larryho

Verča usne asi kolem desáté hodiny večer. Já nad ní bdím do půlnoci. Je to taky kvůli tomu, že mi moc nezabraly prášky. Vnitřně mě to neskutečně sere, všechno je v háji. Na ligu mistrů můžu rovnou zapomenout. Kolem půl jedné taky konečně zaberu a probudím se kolem páté hodiny ráno. Verča ještě spokojeně oddechuje. Doufám, že dneska už mě pustí domů, nechci tady být. Chci být doma, ale nejraději bych byl i na hřišti. Všechno se to muselo posrat teď a to díky tomu arogantnímu debilovi, co chce prostě všechno. Slávu, holky, peníze. Já mu to nedaruju, jsem kapitán, byl jsem už v juniorech a budu nadále. Za tím si stojím a udělám vše pro to, aby on tím kapitánem nikdy nebyl.
,,Ahoj zlato, jak ti je?" Vytrhne mě z myšlenek Verči hlas.
,,Ahoj, nic moc, bolí to, ale víc mě sere to, že nemůžu hrát."
,,To chápu, ale je důležité, aby se ti to pořádně zahojilo Larry." Usměje se a já si povzdechnu.
,,Musíš být fit, aby jsi ukázal tomu idiotovi, kdo je kapitán. Protože ty jsi kapitán." Promluví znovu a já se lehce usměju.
,,Navíc tvůj trenér by byl fakt obrovskej debil, kdyby ho udělal kapitánem. Vždyť tě zranil, to nemůžou dovolit. Odrovnal tě na dlouhou dobu, takový člověk by hrát neměl."
,,Máš pravdu, nerad žaluju, ale tohle asi řeknu."
,,Jo, neboj se, stejně to všichni museli vidět. Postaví se za tebe i kluci z týmu, uvidíš." Pohladí mě po zdravém rameni a já se usměju.
,,Snad ano, uvidíme."
,,Bude to dobrý, uvidíš." Usměje se tím nejhezčím úsměvem. Chci ji políbit, ale na pokoj vtrhne sestra.
,,Slečno měla byste jít, za chvíli přijde doktor a nebude nadšený, když vás tu uvidí."
,,Ano, už jdu, počkám u auta, dej vědět, jestli tě pustí."
,,Dám, ahoj." Vtisknu jí něžnou pusu.

Chvilku potom, co Verča odejde, na pokoj přijde pan doktor.
,,Jak se cítíte pane Stránský?"
,,Jde to, ale to víte pane doktore, jsem dost vytočenej."
,,Chápu, nejste jediný sportovec, který mi prošel pod rukama. Většina z nich byla ale ráda za nějaké to volno navíc."
,,Já takovej nejsem, navíc mám letos skvělou formu a měl bych ji dál, kdyby to můj spoluhráč nebojkotoval."
,,Váš spoluhráč vám to udělal?"
,,Ano, chce být kapitán, ale nemá na to, hraje za sebe a ne za tým. Být kapitánem podle mě není o tom, jestli je člověk nejlepší hráč, ale je to o spolupráci a organizaci celého týmu."
,,To máte pravdu."
,,To mi táta říkával pořád. Fotbal je kolektivní hra, není to hra jednoho hráče." Je to vlastně poprvé, co takhle něco řeknu nahlas. Nečekal bych, že zrovna před doktorem. Nakonec mě po delším rozhovoru vyšetří, napíše mi tak tunu prášků a vyšle za Verčou.
,,Ty troubo, proč jsi nenapsal? Přišla bych za tebou a tu tašku ti vzala."
,,Zlato klid prosím, jsou tam tři kousky oblečení, to bych unesl i tou nemocnou."
,,Stejně si blázen." Vezme mi ji.
,,Klíčky?"
,,Musíš si je vyndat z kapsy, já s tou rukou nemůžu." Můžu druhou, ale na co? Tohle je lepší, alespoň nějakou výhodu to má. Může se mě dotýkat všude, protože já nemůžu.

Verča zajede rukou do mé kapsy a udělá přesně to, co jsem čekal. Pomalu vytáhne klíče z přední kapsy mých tepláků. Vítězně se usměje a odemkne Selenu. Dá mi tam ty věci a sedne si za volant. Nějak se napasuju do auta, zabouchnu dveře a připoutám se. Musím říct, že i taková píčovina, jako pás, mě na tom rameni bolí a to je to skoro nic.
,,Dobrý? Máš dost křečovitý výraz."
,,Jojo." Nebudu si stěžovat, jsem přece chlap.
,.Opravdu?" Larry moc to nevypadá."
,,No dobře, co si budeme, není to nic moc příjemného. Cokoliv se mě dotkne, tak to cítím, jak kdyby mě někdo bodnul."
,,Chápu, Larry tohle není škrábnutí, byla to pořádná šlupka. Opravdu, za tohle se nestyď."
,,Dobře, děkuju." Lehce se usměju. Asi má pravdu.
,,Jedeme domů, tam si odpočineš." Usměje se a rozjede se domů. Já dám vědět fanouškům, co se mi stalo.
,,Takový influencer." Zasměje se Verča.
,,To víš no, jsem slavný fotbalista." Zasměju se s ní. Dojedeme domů a já se hned odpoutám, bohužel hned potom zjistím, že to byl ten nejhorší nápad.
,,Ahh." Zakleju.
,,Larry?!"
,,Dobrý, dobrý jenom mě trefil ten pás."

,,Musíš opatrně, nechci, aby se ti to víc rozjelo. Máš nějaký prášky?”
,,Já jich mám.” Ukážu jí seznam prášků a ona hned vykulí oči.
,,Měl jsem stejnou reakci.”
,,Panebože, to kolik jich je?”
,,Netuším, ale pokud mi to pomůže se rychle vrátit...?”
,,To si úplně nejsem jistá.”
,,Ale jo, za dva týdny jsem na scéně.”
,,Larry tohle není rýma, kterou za týden vyležíš. Pochop to už prosím, musíš být minimálně dva týdny v klidu, pak rehabilitace a další.”
,,Já vím, ale prostě to nejde.” Prostě ta představa, že tomu debilovi se ten plán podařil, je hrozná.
,,Pojď, musíš si odpočinout.”
,,Jo, máš pravdu, jsem docela unavenej, ale mám hroznej hlad.” Zazubím se.
,,Ahaa a co by jsi si dal?” Zasměje.
,,Hele klidně i krupicovou kaši.”
,,Mňam, tak tu si dáme.” Usměje se na mě a vystoupí. Obejde auto a otevře mi.
,,Děkuju, ale-“
,,Žádné ale, pojď.” Kývne hlavou ke dveřím a já rezignovaně vystoupím.
,,Nech tu tašku a jdi ke dveřím.”
,,Hele holka, nebuď tak vostrá, ještě se mi z toho postaví.” Mrknu na ni a dojdu ke dveřím.
,,Ty jsi hroznej.” Zasměje se a vytáhne klíče. Radši jsem jí je nechal udělat, protože já už jsem je třikrát ztratil.

,,Děkuju, moje krásná paklíčko.” Dám jí pusu a vejdu. Moje první kroky míří hned ke gauči. Opatrně si lehnu a najdu si polohu pro mě nejvíc pohodlnou.
,,Donesu ti pití, co by jsi si dal?”
,,Takový servis, jo?”
,,No jasně, musím se o tebe hezky postarat.”
,,Ty jsi skvělá, miluju tě princezno.” Pohladím ji po tváři a její tváře naberou červenou barvu. Miluju ji, je tak nádherná, jsem hrozně rád, že je po mém boku.
,,Dobře, tak si dám džus a čaj ovocný a tu krupicovou kaši.” Usměju se a lehce ji políbím.
,,Rozkaz pane, jdu na to.” Zasalutuje, dojde do kuchyně, udělá mi čaj, nalije džus, přinese mi to a pustí se do přípravy krupicové kaše. Já si spolknu všechny prášky, co mám podle předpisu.
,,Tak už se to nese.” Dá talíře na stůl. Já se pomalu zvednu a dojdu ke stolu.
,,Mňam, vypadá to skvěle.” Posadím se a neodpustím si tiché syknutí.
,,Doufám, že ty prášky rychle zaberou.” Chytnu se za rameno.
,,Určitě ano, zlato.” Chytne mě Verča za ruku a lítostivě se na mě koukne.
,,Zásadní otázka.” Trochu odlehčím situaci.
,,Ano?”
,,Mícháš?” Nadzvednu jedno obočí.
,,Ne.”

,,Jsi můj člověk, to prase, co je můj bratranec, to míchá, nechápu to.”
,,Barča taky, nikdy jsem tu holku nechápala, jak jí to může chutnat.”
,,Přesně, hezky od okraje.” Dořekneme to společně a pak se tomu zasmějeme.
,,Tak dobrou chuť.”
,,Tobě taky.” Usměju se a s chutí se do toho pustím. Je to už pěkná řádka let, kdy naposledy jsem měl tuhle pochoutku.
,,Pamatuju si, jak jsem jezdil s rodiči na chatu za babičkou a dědou. Babička dělala úžasnou krupicovou kaši, ale ta tvoje je božská.”
,,Jee, děkuju, ale můžu se zeptat?”
,,No jasně, ptej se.”
,,Kde máte svoje rodiny? Proč bydlíte spolu? Teda chápu, chtěli jste se osamostatnit, ale spíš by mě zajímalo, jestli je navštěvujete?”
,,Ono je to hodně složité. Frank se rozhádal s rodiči, nevím, jestli to víš, ale pravděpodobně ne a prosím neříkej to Báře, nesmí to vědět. Frankovi rodiče jsou jedni z nejbohatších lidí v ČR a chtějí trhnout i Evropu. No a Frank to nechtěl, nechtěl jejich peníze. Chtěl žít sám a být sám sebou.”
,,Počkej, ale mě nezajímá Frank, ano nevěděla jsem to a je to zajímavé, ale já chci vědět, co ty.”
,,Veru já…” Odmlčím se, tohle je téma, které je pro mě hodně složité.

,,Chápu, jestli mi to nechceš říkat, nenutím tě.” Trochu smutně se usměje. Chvíli mlčím, protože ani nevím, jak správně začít.
,,Bylo mi sedmnáct.” Začnu, ale v krku se mi udělá knedlík a já nemůžu pořádně ani polknout.
,,Larry nemusíš-“
,,Bylo mi sedmnáct, tenkrát jsem hrál ještě za juniory. Můj táta byl kdysi kapitán Sparty, potom trénoval nás i dospěláky. Trochu na mě vyvíjel větší tlak, než na ostatní. Byl jsem tak nasranej, že jsem s tím seknul a řekl, že fotbal už nikdy hrát nebudu. Začal jsem chodit do klubů a stal se ze mě kluk, co holky balil na to, že je fotbalista. Jedno ráno jsme se s tátou šíleně pohádali, já mu řekl, že je táta na hovno. Přes den se mi to uleželo v hlavě a tak jsem se mu chtěl omluvit. Čekal jsem na něho skoro celý den, ale on se stále nevracel. Začal jsem se hrozně bát, že se mu něco stalo, psal jsem mu, volal, ale nic. Večer jsem se z televizních novin dozvěděl, že jel rychle, nezvládl řízení, vyletěl ze silnice a narazil do stromu. Byl na místě mrtvý. Mamka, ta to nedala a odjela mimo město a já se rázem ocitl sám.”

Tak co říkáte? 😬

Baru a Veru ❤️