Druhá tvář

52.KAPITOLA

Z pohledu Larryho

Směju se jako debil, omlouvám se, ale tohle je prostě hrozně vtipný. Fotky Franka, jak chrápe, jsou hrozně vtipný. Ještě vtipnější je, že ten blbeček ani netuší, jaký já mám esa. Tahle fotka, to je nic proti tomu, jaký mám já.
,,Čemu se směješ? Já nechápu, proč zrovna teď."
,,No, tak jsi slavnej vole." protočím oči.
,,Jo? Modela už dělám dost dlouho."
,,To je fakt divný." trochu se zamyslím, ale hned to zaženu. Já a myslet, to by moc bolelo.
,,No nic, jdu spát, zítra mám náročný trénink." poplácám ho po zádech a rychlostí šneka vyjdu schody nahoru. Dám si sprchu, vezmu si na sebe jenom boxerky, vyčistím si zuby, dojdu do pokoje a svalím se na postel. Netrvá to moc dlouho a usnu jako špalek. Ráno mě probudí sluneční paprsky. Svině otravný. Naštvaně zabrblám a přehodím si peřinu přes obličej. Na chvíli usnu, než mi začne vyzvánění můj budík. To je můj BPZ, neboli budík poslední záchrany. Ochraňuje mě před úplným zaspáním a ještě nikdy mě nezklamal. Za to já jeho asi tisíckrát. Znova jsem usnul a stejně dorazil pozdě. Pomalu vylezu z postele, vezmu si na sebe rovnou tréninkový dres, zabalím si věci na potom a sejdu na snídani. Namažu si rohlík s máslem, vezmu si k tomu pomeranč, obuju se a vyjdu ven. Venku se nadechnu čerstvého vzduchu a u toho odemknu mou Selenu. Na zadní sedačky hodím svou tašku s věcma a sednu si na místo řidiče. Nastartuju, chvíli si poslechnu vrnění motoru a pak už se rozjedu na stadion. Nebudu lhát, zase trochu nestíhám, ale to snad trenér promine. Ještě se přeci trochu zotavuji s tou rukou. Musím být opatrnější se vším. Dojdu do šaten, samosebou jako poslední. V klidu se převléknu a vyjdu na hřiště. Dám si lehkou rozcvičku.
,,Stránský, makám."
,,Ale já makám."

,,Dobře, dáme si třicet kol a Stránský padesát!"
,,Cože? Ty vole." rozběhnu se a už u druhého kola cítím, že tohle nebude prdel. Doběhnu poslední kolo úplně hotovej.
,,Teď si dáme slalom s míčem a šup, jedem, jedem!"
,,Ty vole, ta jeho mu nedala nebo vole co, že je tak nabroušenej?"
,,Netuším, co mu zase je. Bručoun jeden starej."
,,Stránský a Lébl, dvacet kliků a nezajímá mě jakýkoliv zranění."
,,Kokot." zamumlám si pod vousy.
,,Stránský třicet."
,,Ale pane trenére."
,,Makáme!" pískne a my s Tomem začneme klikovat. Ostatní kluci se pustí do slalomu. Naštěstí to s tou mou rukou už není tak zlé, takže třicet kliků dám levou zadní a pak se připojím ke klukům.
Při tomhle si vždy připadám jak ti psi, kteří kličkují mezi těmi tyčkami.
,,Dobře, teď zkusíme přihrávky z levé strany." pískne a já nahraju Damiánovi z leva. Tohle mi moc nejde. Lepší je to když jdu z prava.
,,Dobře stačí, teď si natrénujte jednoduché přihrávky. Stoupněte si proti sobě a nahrávejte si." to snad nemyslí vážně?
,,A co nějaká přestávka trenére?"
,,Stránský, ty buď ticho, ty jsi měl pauzu dost velkou." pískne mi přímo do ucha a já se jenom ošiju. V duchu si zanadávám a začnu nahrávat Tomovi.

Po skončení tréninku se vydám do šaten. Dneska ze mě ten pot lije jak z konve. Proto si dám pořádně dlouhou sprchu. Obléknu se do civilu, vezmu si tašku a vydám se ven. Když vyjdu z hlavní průchodem, který vede na stadion, úplně zkamením.
,,Mami?! Co tady děláš?!" vyjeknu jak malá holka.
,,Ahoj zlatíčko." lehce se usměje. Pomalu dojdu k ní. Neviděli jsme se od doby, kdy táta umřel.
,,Jdeš mi zase vyčítat, co se stalo?" projdu kolem ní a zamířím k autu.
,,Ne, chci se usmířit, nebaví mě už ten náš věčný spor."
,,Pokud vím, tak jsi to byla ty, kdo mě vyhodil z domu a nechal mě plácat se životem."
,,Já vím a věř mi, že mě to celou dobu hrozně trápilo Larry."
,,Mě to taky trápilo, taky mám city."
,,Larry, dej mi ještě šanci, promluvíme si o všem, ano?"
,,A jak mám vědět, že to není jenom nějaký trik a chceš po mně něco?"
,,Nic nechci, jenom se usmířit a zase tě víc vídat."
,,No dobře." odemknu auto a pokynu jí, aby si sedla. Počkám až si sedne, potom si sednu taky, nastartuju a rozjedu se. Vezmu mámu do jednoho fajn bistra, kde mají moc dobrá jídla.

,,Tak teda začni." začnu konverzaci, když čekáme na jídlo.
,,Je mi to hrozně líto. Všechno."
,,Jo, to mně je to taky líto."
,,Bylo mi hrozně, přišla jsem o manžela a svou vinou i o syna. Vyčítala jsem si to, ale došlo mi to, až když jsem tě odstřihla úplně. Ani nevím, jak se máš."
,,Mám se dobře, jsem jeden z nejlepších hráčů ze Sparty, mám spoustu dobrých přátel a tu nejlepší holku na světě."
,,Ty máš přítelkyni?"
,,Ano mám, jmenuje se Verča a je to holka, která mě podrží ve všem a nevykašle se na mě, i když sama občas nemůže."
,,To je krásné, to je jako já a tvůj táta, vždycky při mně stál a chránil mě do poslední chvíle. Jak dlouho jste spolu?"
,,Krátce, necelé dva měsíce, ale ta chemie je mezi námi hrozně silná. Naučila mě jezdit na koni a díky ní jsem koupil Marvina, toho plaváka, jak jsem za ním chodil."
,,Opravdu? Tak to se musím jet někdy za ním podívat, když je teď váš. To je tak krásné, jak o ní mluvíš. Něco mě napadlo, přiveď ji dnes na večeři. Ráda bych ji poznala."
,,No? Nevím jestli bude chtít."
,,Ale notak Larry, prosím."
,,Dobře, řeknu jí to."
,,Jsi hodnej, tak dneska v šest u mě doma, adresu znáš." lehce se usměje a pohladí mě po tváři.
,,Znám, tak jsme domluveni v šest u tebe doma."
,,Výborně a teď si nech chutnat."
,,Ty taky, mami."

Po společném obědě s mámou dorazím domů. Jsem z toho dost mimo. Odemknu dveře a trochu se leknu člověka sedícího na gauči. Naštěstí je to Verča a ne Frank.
,,Ahoj zlato." vykřikne nadšeně, ale její nadšení hned odpadne, když uvidí můj výraz.
,,Je všechno v pohodě?" zeptá se trochu opatrně a drží si mírný odstup.
,,Máma za mnou přišla na stadion."
,,Cože? Počkej a jaký to bylo?"
,,Hrozný, nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem vztek, ale ovládnul jsem to. Byli jsme spolu na obědě a povídali si."
,,Vyříkali jste si to? Myslím to, co se stalo? To, jak jsi mi o tom vyprávěl."
,,To s mým tátou. Já vím." sednu si na gauč a zajedu si oběma rukama do vlasů.
,,Omlouvala se mi, ale já stále nemůžu zapomenout na to, jak mě prostě v té nejtěžší chvíli kopla do prdele. Chápu, zhroutila se z toho, ale to já taky a všichni z rodiny byli na její straně."
,,Chápu, nemůžeš přestat myslet na to, co se stalo, ale zase na druhou stranu, každý si zaslouží druhou šanci a když se to tak vezme, ona ti taky dala druhou šanci, Larry."

,,Šanci na co? Být na ní víc naštvanej?"
,,Ne, dokázala ti, že jí to mrzí, a že by to chtěla urovnat. Aby to bylo jako dřív. Zkus tomu jít naproti a bude to dobrý. Ráda ti pomůžu, jsem tvoje holka."
,,No dobře, můžeš mi pomoct dnes večer."
,,Proč? Co je dnes večer?"
,,Moje máma nás pozvala na večeři, prý chce poznat mou přítelkyni."
,,To nemyslíš vážně? Vždyť nemám co na sebe, to bude průšvih jako Brno."
,,Ale prosím tě, nebude, jsi dokonalá ve všem." pohladím ji po tváři, ale že bych ji tím uklidnil, to se úplně říct nedá.
,,No, tak to ne, musím se jít připravit, v kolik tam máme být?"
,,V šest, to je ještě hromada času."
,,Je půl čtvrté, zbláznil jsi se? Tohle není ledajaká večeře, tohle je první večeře s tvou mámou. Mám se setkat s normálním členem tvé rodiny a musím vypadat trochu k světu." začne trochu hysterčit a já ji hned chytnu za paže a donutím ji, aby se mi koukala do očí.

,,Veru klid, budeš se jí líbit, protože jsi krásná, chytrá, laskavá, veselá a naprosto dokonalá holka. Jasný?" upřeně se jí dívám do očí a čekám na její reakci.
,,Dobře, ale nechci ti udělat ostudu, takže mi dej chviličku." rychle se vymaní z mého sevření a zmizí v hořejší koupelně. Já si jenom povzdechnu. Přiznám se, moc se mi tam nechce, ale asi je pravda, že by měla Verča poznat mou mámu a ona by měla poznat Verču. Jednou přeci bude patřit do rodiny, tak už musíme začít. Zvednu se z gauče a vydám se nahoru. Dojdu do koupelny, kde je Verča a kouknu se na ni přes zrcadlo.
,,Sluší ti to." stoupnu si vedle ní a začnu si gelovat vlasy.
,,Děkuju." prohlédne si mě.
,,Tobě taky." usměje se a dolíčí se. Pak zmizí u mě v pokoji. Ta je rychlejší než já, když ráno zaspím na trénink. Když se jakžtakž upravím, dojdu se obléknout. Vezmu si jenom černé džíny a košili. Verča má na sobě červené šaty a její hnědé vlasy jí padají na ramena. Hrozně jí to sluší.
,,Můžeme?" zeptám se a nabídnu jí rámě. To nakonec trochu nervózně, ale s úsměvem přijme. Dojdeme k autu a já dojedu k mamce. Chvilku sedíme v autě a nervozita by se dala krájet. Nakonec se odhodláme, dojdeme ke dveřím.
,,Připraven?" zeptá se Verča, já jenom kývnu a dotknu se zvonku, který ohlásí náš příchod.

Baru a Veru ❤️