Druhá tvář

70.KAPITOLA

Z pohledu Barči

Jako každý den se probudím v prázdné posteli. Tak nějak jsem si zvykla na to, že jsem tu nebyla sama. Nevím, jak to popsat, ale začínám pociťovat takovou prázdnotu. Tohle jsem nepociťovala nikdy a to jsme spolu taky nebyli. Přijde mi, že se vzdalujeme od sebe. Pomalu se zvednu, protáhnu se, vezmu si na sebe župan a dojdu do kuchyně. Dneska mám jenom dva zákazníky a obě jsou to paní na barvu. Vezmu si z ledničky snídani, udělám si kávu. Sednu si ke stolu a pustím se do toho. Projedu sociální sítě a pozastavím se nad fotkou z instagramu, kterou tam Frank postnul před chvilkou. Stojí tam zády k foťáku, před velkou proskleno stěnou. Na sobě má společenské kalhoty, košili a s rukama založenýma v kapsách působí velice sexy. Nemůžu od té fotky odtrhnout oči. Dám mu like a chci napsat komentář, když si všimnu popisku. Stojí tam “New Era” pod tím je označená nějaká holka, která fotku fotila. Rozkliknu si její profil. Hned na mě vyjedou fotky nádherné zrzky. Tahle holka nemůže být skutečná. Ta je úplně dokonalá. Ucítím, jak ve mně začne doutnat žárlivost. Rozmáchnu se rukou a rozliju si svoje ranní kafe.
,,Barboro, ty jsi fakt nemehlo.” odložím telefon a kleknu si k rozbitému hrnku. Tenhle hrnek jsem dostala od táty, když jsem se stěhovala, hodně pro mě znamenal. Proto všechny střepy posbírám a po práci ho zkusím slepit. Dojdu se připravit do práce, udělám si ranní rutinu, obléknu se a vyrazím do práce. V práci se převléknu, zapíšu se a připravím si svoje pracovní místo. První paní mám za hodinu a s druhou strávím něco málo přes pět hodin. Výhodou je, že jsem si s ní krásně popovídala a trochu zahnala myšlenky na tu holku. Když se s klientkou rozloučím, jsem tam už poslední.

Přes výlohu zjistím, že se hezky rozpršelo, proto s úklidem nijak nespěchám. Do umyvadla si napustím vodu, dám si tam jar a začnu mýt misky od barev. Zaposlouchám se do jedné písničky a začnu si trochu pozpěvovat. Když už mám skoro uklizeno, někdo zaklepe. Čekám, že to bude jedna z holek, ty si vždycky něco zapomínají. Kouknu se na dveře a zbystřím vysokou postavu. Trochu mě to zarazí. Vytáhnu klíče z kapsy a dojdu ke dveřím. Nadechnu se, odemknu, odjistím dveře a otevřu je. Z prvu se trochu leknu, ale pak zjistím, že je to Frank. Moje srdce se rozbuší.
,,Ahoj.” vydechnu a usměju se.
,,Ahojky zlato.” usměje se a dá mi pusu na čelo.
,,Pojď dál, ať nestojíš na tom dešti.” pustím ho dovnitř a zavřu.
,,Docela se ochladilo, jsi tu autem?”
,,Nene, jela jsem metrem.” lehce se usměju a začnu vysoušet poslední nářadí.
,,Výborně, vezmu tě k sobě a uděláme si hezké večer.” vysloví a já okamžitě vykulím oči. Slyšela jsem dobře? Nebo si to vymyslela moje bujná představivost?
,,Vážně? Tak to budu moc ráda.” usměju se a uklidím věci. Frank mi hnedka vezme můj kufřík. Děkovně se na něj usměju a dojdu se převléknout. Musím se štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá.

Podle štiplavé bolesti poznám, že je to realita. Usměju se šťastně a vrátím se za Frankem. Vypnu rádio a vezmu si svou džínovou bundu. Všude pozhasínám a vyjdu ven. Naštěstí už tolik neprší. Zamknu, chytnu Franka za ruku a vydáme se k jeho autu.
,,Jsem hrozně ráda, že tě vidím.”
,,Já jsem taky rád, že tě vidím zlato.” usměje se a daruje mi pusu na tvář. Dojdeme k jeho autu a on mi otevře dveře.
,,Děkuju.” dám mu pusu na tvář a sednu si. Připoutám se a dám si kufřík na nohy. Frank opravdu dojede k němu. Nebo spíše k jeho rodičům. Vystoupím a rozhlédnu se. Na tváři se mi usadí úsměv. Hrozně se mi líbí, jak to tu mají upravený. I když růže moc nemusím, tady vypadají úchvatně.
,,Líbí se ti?”
,,Je to nádherné, máte šikovného zahradníka.” 
,,To máme.” obejme mě jednou rukou kolem pasu a vydá se dovnitř.
,,Mám trochu strach, byla jsem tu jednom párkrát.” začnou se mi z toho klepat kolena.
,,Neboj zlato, bude to dobré.” pohladí mě po zádech a mně to dodá trochu odvahy. Přikývnu a vejdu, když mě Frank lehce popostrčí dovnitř.
,,Nemusíš se bát, rodiče jsou ještě na nějakém jednání.” mrkne na mě a sundá si svou bundu.

S úlevou si trochu oddychnu.
,,Myslím, že tvým rodičům jsem se moc nezalíbila.” pověsím svou bundu na věšák.
,,To není pravda.”
,,Myslíš?”
,,Vím to.” usměje se a řekne něco paní hospodyňce. Já si mezitím posbírám věci a doběhnu ke schodům, kde už na mě čeká. Vyjdu za ním nahoru do jeho pokoje. Už jsem skoro zapomněla, jak vypadá. Položím si kufřík do rohu a sednu si na postel. Zase si vzpomenu na tu fotku a na tu zrzku.
,,Všechno v pohodě?” zeptá se mě a posadí se vedle mě na postel.
,,Ano, jenom jsem si trochu zavzpomínala na svůj pokoj.” lehce se usměju.
,,Jo tak? Taky jsem se vrátil do dětství, když jsem sem vkročil znovu po dlouhé době. Pojď, půjdeme se najíst.” chytne mě za ruku a zvedne se.
,,Franku?”
,,Ano?”
,,Miluju tě.”
,,Já vím, lásko.” odpoví a ve mně to trochu hrkne. Můj tep se neskutečně zrychlí a já se dechem ho snažím uklidnit, aby si Frank ničeho nevšiml.
,,Jsi v pohodě? Jsi nějaká rudá.”
,,Jojo, jsem, to byla asi nějaká chvilková slabost, už je to dobrý.”

,,Dobře, ale kdyby se to zhoršilo, tak mi to okamžitě řekni a já tě vezmu k doktorovi.”
,,Děkuju, to už bude v pohodě. Dlouho jsem nepila, napiju se a bude to v pohodě.” lehce, ale trochu i falešně se usměju. Vydám se za ním dolů, ale ten pocit mě trochu zžírá dál. Pokusím se to ale dávat na sobě co nejméně znát. Sedneme si ke stolu a jejich hospodyně jménem Irena nám dá večeři. S obrovskou chutí se do toho pustím, přitom vyprávím Frankovi co jsem dneska dělala, ale vynechám tu část z rána. U dezertu už mě vnímá trochu míň a usmívá se při pohledu do mobilu. Zachvátí mě můj plamen zvědavosti.
,,Co tam máš tak hezkého, že se usmíváš jak měsíček na hnoji?” zahihňám se, ale on se na mě ani nekoukne. Těžce polknu sousto, které mám v puse.
,,Franku?” začnu jemně.
,,Ano?”
,,Co tam máš?” zeptám se už trochu hruběji.
,,Nic, jenom něco z hokeje.” odpoví a rychle telefon položí na stůl displejem dolů. Zbytek večeře jíme v trapném tichu. To strašné ticho prolomí až příchod jeho rodičů. Jeho máma na mě hned hodí znechucený pohled, ale mile mě pozdraví. Hrozná kombinace.
,,Lásko, klidně se běž osprchovat a jdi do postele, já za chvíli přijdu a pustíme si film.” pohladí mě Frank po zádech.

Já přikývnu, popřeju jeho rodičům dobrou noc a dojdu se osprchovat. Na sebe si vezmu Frankovo tričko, které mám jako noční košili. Vyčistím si zuby a zamířím do pokoje. U schodů mě ale zastaví zajímavý rozhovor Franka a jeho rodičů. Sejdu dva schody, abych lépe slyšela. Je to neslušné, ale tohle je hodně zajímavé.
,,Tati, ona je úžasná, hrozně si rozumíme. Myslím, že nám to bude i do budoucna hodně klapat. Už teď jsme taková sehraná dvojka.” při jeho slovech mě zaplaví takový ten pocit blaženosti. Chce se mnou být, opravdu mě má rád. Miluje mě.
,,Říkal jsem, že se ti bude líbit.” promluví jeho táta a celé moje tě zkamení.
,,Měl jsi pravdu, Nela je úžasná.” doplní ho Frank a mým tělem projede ostrá bolest, jakoby mi do břicha někdo vrazil ostrý nůž. Hned si vzpomenu na Instagram, je to ta zrzka. Rychle doběhnu do pokoje a snažím se uklidnit. Nakonec si vlezu do postele a po chvíli usnu. Nevím ani v kolik přišel Frank, ale když jsem se probudila, byl pryč. Nechal mi na polštáři vzkaz, že musel s rodiči brzy do práce. Povzdechnu si, obléknu se, dorazím domů.

Doma to trochu pouklidím a vezmu si počítač. Je půl osmé, takže mám ještě chvíli čas. Chtěla bych Franka překvapit a navštívit ho. Nejdřív ale musím zjistit, kde má jejich firma sídlo. Podle fotky, kterou má na instagramu, je znát, že je to kousek od Žižkovské věže. Najdu si to a dám si to do mobilu. Zaklapnu počítač a dojdu do pokoje. Převléknu se do čistého oblečení, vyčistím si zuby a vyrazím pěšky do centra. Zastavím se v mém oblíbeném pekařství, vezmu snídani pro Franka a po cestě do jeho práce, kterou jsem si vygooglila, se zastavím ještě ve Starbucksu pro jeho oblíbenou kávu. Snad mu to udělá trochu radost. Nadšeně nesu v krabičce dva čokomuffiny a jednu koblihu. Konečně dojdu do té budovy. Z venku působí trochu omšele, ale uvnitř je to luxusní budova. Nahlásím se na recepci a podle instrukcí dorazím k jeho kanceláři. Položím krabičku na zem a chci zaklepat, ale v tu chvíli zaslechnu rozhovor.
,,Krásně jsi to vymyslela.” uslyším jeho hlas.
,,Děkuju, ale budu se muset ještě hodně učit, abych tě dokázala náležitě doplnit.”
,,To nepotřebuješ, ale budu rád, když se budeme učit navzájem.”
,,Velice ráda a můžeme začít třeba dneska večer u večeře v jedné restauraci.”
,,Velice rád, dneska nic nemám, takže v šest?” jeho otázka stačí na mou odpověď a to, že dnes mě rozhodně vidět nechce. Vezmu krabičku ze země a vrátím se raději na recepci.
,,Omlouvám se, pan Müller, má jednání a já už budu muset, mohla byste mu to předat? Děkuju moc.” rychle se otočím a svižným krokem opustím budovu.

Baru a Veru ❤️