Druhá tvář

23.KAPITOLA

Z pohledu Franka

Rychle se rozeběhnu ven a zabouchnu byt, teď vážně nebudu řešit žádné zamykání, když mi moje holka utíká. Co nejrychleji seskáču schody, které beru po dvou dolů. Sice se u toho párkrát zabiju, ale aktuálně je mi i tohle jedno. Teď mě zajímá jediné - aby byla Bára v bezpečí. Seběhnu dolů, vyrazím vchodové dveře a rozhlédnu se po rušné ulici New Yorku. Chvíli ji nemůžu najít, ale pak konečně spatřím její džínovou bundu a rozeběhnu se rychle tím samým směrem. Prorážím si to davem hlava nehlava. Za sebou slyším pár pobouřených lidí, ale i tohle je mi úplně jedno. Konečně se dostanu do části, kde už lidi nejsou na sobě namačkaní jako sardinky a asi dvacet metrů přes sebou uvidím Báru.
"Barčo, zastav!" zakřičím, rozeběhnu se za ní a ona sebou trhne, pak se ale rozeběhne pryč. Samozřejmě nemá proti mně šanci, takže ji za pár vteřin doběhnu a stoupnu si jí do cesty. Chytnu ji za ramena, aby se nemohla otočit, ale ona odvrátí zrak.
"Báro, koukni se na mě" řeknu, ale ona se ani nehne.
"Prosím" řeknu trochu něžněji a uvidím, že na chvíli váhá, jestli to má udělat, ale nakonec zůstane stejně. Chytnu ji za bradu a něžně otočím tak, aby se mi musela koukat do očí.
"Nechoď venku sama, neznáš to tu a nevíš, kde je tady ulička pro gangstery, ze které už nikdy nevyjdeš. Chci, aby jsi u sebe neustále měla Jacka, když někam půjdeš, prosím" řeknu. Chvíli to vypadá, že už není naštvaná, ale to se hned změní.
"Nečeká na tebe tvoje milovaná práce, kterou máš na prvním místě?" řekne Bára a já se zamračím. Nechápu, proč ženský musí furt všechno brát doslovně a neumí nic nechat být, tohle mi bude vyčítat ještě hodně dlouho.
"Notak, pojď domů a promluvíme si, jo?" lehce cuknu koutkem.

"Wow, ty si na mě uděláš čas? To jsi nemohl včera večer, hm? Ne, vlastně tys trávil čas se svou prioritou číslo jedna" Co jsem říkal? Ona to teď bude říkat snad v každé větě, to jsem zase něco řekl. Nejhorší je, že jsem to ani nemyslel tak, jak to vyznělo. Práce samozřejmě není důležitější než ona a ona by to měla vědět. Je to prostě tak, že když mám práci, tak z ní přece nemůžu odejít. Ano, mám takovou pružnou pracovní dobu, ale to neznamená, že si můžu odejít kdykoli budu chtít, proč to prostě nemůže pochopit? Taky bych s ní rád šel na rande a užil si hezký večer, ale včera to prostě nevyšlo. Trošku mi dojdou nervy, chytnu ji za ruku a rozhodně ji táhnu zpátky k bytu. Ona se chvíli vzpírá a všichni kolem na mě koukají jako na vraha...moc příjemný pocit. Nakonec dojdeme k bytu a já otevřu a pustím ji dovnitř. Neochotně vejde se zkříženýma rukama na prsou a výrazem malého dítěte, kterému někdo sebral lízátko. Zavřu a sednu si na gauč. Poklepu vedle sebe a ona demonstrativně zakroutí hlavou.
"Báro, chovej se prosím jako dospělá" protočím oči, ona kývne a sedne si vedle mě.

"Hele, mě to opravdu mrzí. Chtěl jsem hrozně jít na to rande, ale oni to potřebovali dofotit. Pak zase říkali, že zkusíme přirozené osvětlení západem slunce a po západu slunce zase chtěli dofotit nějaké umělým světlem. Skončili jsme až okolo půl jedenácté, kdy už tam všichni umírali a já chtěl domů, ale nemohl jsem" řeknu Barče a ona přikývne.
"Děkuju. A to s tím, že je na prvním místě práce, to jsem nemyslel doopravdy"
"Vím jak jsi to-"
"Ticho Báro, nevíš, nejseš já a nevíš, jak jsem co myslel" řeknu rychle, ona polkne a přikývne.
"Je hrozně důležité, abych udělal dobrý první dojem, proto se jim nemůžu spakovat a odejít z focení. Už teď budu mít problém, že tam nejsem. Jsem tu s tebou a chci to vyřešit, není alespoň tohle dobrý?" zeptám se a zadívám se jí do očí, abych poznal jakýkoli náznak čehokoli.
"Jo, asi máš pravdu. Mrzí mě to Franku, prosím neopouštěj mě" řekne Barča s nakřáplým hlasem a slzami v očích. Já vykulím oči a nechápavě na ni koukám. Co je to sakra za obrat?
"Proboha já tě nechci nechat, miluju tě. A neomlouvej se, já uznávám, že za včerejšek se mám omlouvat já" řeknu, ona lehce přikývne a otře si slzy.

"Budu muset jít, promiň. Co nevidět jsem zpátky" vstanu z gauče, dám jí pusu na čelo a vydám se pryč. Ona mě ale chytne za ruku a taky si stoupne. Pomalu se na ni kouknu a přistoupím blíž.
"Miluju tě Franku" řekne, já se usměju, dám jí ruce na tváře a několikrát za sebou ji políbím. Pomalu se od sebe odtáhneme a už oboum nám na tváři hraje úsměv. Pak už odejdu do práce, kde strávím přes půlku dne. Celý den v práci přemýšlím, jak bych to ještě mohl napravit a pak mě to napadne. Vezmu ji do ZOO! Jsem si jist, že se jí to bude líbit. Pak k večeru půjdeme do restaurace a všechno bude jako předtím. Když konečně můžu, rychle odejdu z práce a dojdu domů, kde uvidím Báru, která sedí na gauči a kouká do zdi. Celkem mě to zděsí, ale když mě uvidí, hned ke mně přiběhne. Roztáhnu ruce a ona se mi schová do objetí.
"Pojď, mám pro tebe překvápko" zazubím se, když se odtáhnu a ona vykulí oči.
"Co? Jaký?" řekne zvědavě a podívá se za mě. Tam to má marné, tam nic nenajde.

"Obleč se a uvidíš" pokynu jí k ložnici a ona se tam vydá se, pak se ale prudce zastaví a otočí se na podpatku. Mně je úplně jasné, co potřebuje, je to totiž klasická holčičí otázka.
"Co si mám vzít na sebe?" zeptá se a já se lehce zasměju, když se moje domněnka potvrdí.
"Vem si něco pohodlného, hezkého, klidně můžeš šaty nebo cokoli chceš" usměju se a sám se vydám se převléknout.
"Aha, řekneš mi alespoň, kam jdeme?" zeptá se a sundá si to, co na sobě měla.
"Ne, neřeknu, to je právě to překvapení, ale myslím, že se ti to bude líbit" usměju se a vezmu si džíny a jednu obyčejnejší košili. To není nic extra, já takhle oblíkanej chodím furt. Mám rád značkové oblečení, takže většina mého šatníku je složená právě z Calvin Klein, Tommy Hilfiger, Levi's a podobně, voním se Hugo Boss voňavkou, jak jinak, že? To jsem prostě už já no. Barča si vezme světle modré letní šaty a já ji chytnu za ruku a vydám se s ní ven. Společně dojdeme do ZOO.
"Počkej, Franku nene! O můj bože!" vykřikne Barča, když jí to dojde a já se musím od srdce zasmát.

Musíme si nejdřív vystát frontu do ZOO v Cental parku, ale musím říct, že za to stála. Hned, když vejdeme, uvidím Barči nadšený výraz, za ten bych stál frontu klidně celý den. Rychle se rozejde po ZOO, aby viděla všechna ta zvířátka a já se směju štěstím. Je tak sladká. Dojdeme k jednomu výběhu a ona se opře o malou zídku. Já dojdu k ní a stoupnu si za ni. Rukama se taky opřu o tu zídku, takže ji tak trochu uvězním mezi sebou a tou zdí.
"Pane Müllere, co to děláte?" zeptá se mě a z jejího tónu jde poznat, že to má přesně ten efekt, jaký jsem chtěl, aby to mělo.
"Já? Vůbec nic. Beru si to, co je moje" lehce se usměju, odhrnu jí vlasy a začnu ji líbat na krku. Ona lehce nakloní hlavu pro lepší přístup. Musím se usmát pro sebe.
"Sakra, to bychom neměli" řekne Barča, když jí rukou sjedu od břicha přes pas dolů na vnitřní stehno.
"Neboj se zlato, nic neudělám" ještě párkrát ji políbím na krk a pomalu se odtáhnu. Ona se na mě překvapeně koukne.
"To je konec?"
"Ne, to je teprve začátek" řeknu tajemně a pak projdeme zbytek ZOO.

Pak se narychlo vrátíme domů a já řeknu Barče, ať si vezme to, co si chtěla vzít včera. Dám jí na to čas a ona se pak dojde připravit do koupelny. Trvá jí to hodinu, ale já trpělivě čekám. Nakonec vyjde ven nádherně nalíčená v nádherných šatech, celá je prostě nádherná, je to bohyně. Moje bohyně. Dojdu k ní a chytnu ji za ruce.
"Jsi tak nádherná" řeknu a ona se rozzáří.
"Rád bych si tě ještě prohlížel, ale musíme jít, restaurace nepočká" usměju se a sejdu s ní dolů. Tam už na nás čeká auto, které nás doveze do restaurace, kam jsme měli jít včera. Sedneme si na rezervované místo a objednáme si jídlo. Když na něj čekáme, zamilovaně se na sebe koukáme. Chytnu ji za ruce a podívám se jí hluboko do očí.
"Hrozně moc se omlouvám Barčo, slibuju, že si na tebe udělám víc času. Moc si vážím toho, že jsi přijela a sedět v bytě asi není to, co jsi od toho čekala" řeknu a Barče se na tváři rozlije úsměv.
"Ty jsi absolutně dokonalej Franku. Jak holka jako já může mít někoho tak dokonalého?"
"To neříkej, pro mě jsi dokonalá ty" řeknu a spojím naše rty ve sladkém polibku.

Baru a Veru ❤️