Druhá tvář

35.KAPITOLA

Z pohledu Franka

Právě jsme v Central Parku. Jsem rád, že jsem sem Barču přinutil jít, i když nevím, proč vlastně dělala takové scény. Nejdřív říká, že se mnou chce všude být a pak se vymlouvá. Trochu se uchechtnu nad touhle myšlenkou, holky jsou totiž neskutečně složitý a já je dost často vůbec nepobírám. Je to akce, kde fotím, ale zároveň i podepisuju fotky, které pak dostanou návštěvníci jako nějakou cenu. Když podepisuju jednu náhodnou, pohledem vyhledám Barču. Ta se dívá na mě a usmívá se. Když se naše pohledy střetnou, usměje se ještě víc. Drží v náručí mimino. Počkat...proč sakra drží nějaký děcko v náručí? A proč se na mě tak usmívá? Tím úsměvem, jako by mi říkala, jak je šťastná a naznačovala mi něco, co rozhodně nemám v úmyslu. V obličeji se mi nehne ani brva a pohledem sklouznu opět na fotky a plakáty, které dál podepisuju. Když nad tím tak přemýšlím, začne se ve mně hromadit vztek a pevně svírám fixu. Když podepisuju nějaký plakát, tlačím do něho tak, že ho roztrhnu.
,,Sakra." zanadávám a hodím ten papír někam do prdele. Proč mi to ta holka musí dělat, proč? Sotva jsme v pohodě, ona už po mně chce dítě? To snad už není normální. Já jsem rád, že jsem vůbec rád, natož se starat ještě o nějaký děcko, to určitě.
,,Proboha, co to tady provádíš?" zeptá se mě Andy a já bez většího zájmu jenom pokrčím rameny.
,,Nevím, nekvalitní papír." odseknu a ona mě sesmahne pohledem jako list nad ohněm.
,,Franku, mám tě ráda, ale neštvi mě nebo to budeš mít těžký." řekne mi a já přikývnu, i když pochybuju, že mi dokáže nějak zásadně ztížit život.
,,Tak co se děje?" pobídne mě a já si sednu na židli a na chvilku se zadívám do trávy.

,,Barča se děje." odpovím prostě a Andy se na mě zkoumavě zadívá. Její pohled je i lehce přísný a pronikavý, čímž se mě snaží donutit mluvit.
,,Hele, nejsi moje psychiatrička ani vztahová poradkyně, takže ti nic vysvětlovat nemusím" odseknu a dál v klidu podepisuju další várku plakátů. Pak se vrhnu na CDčka, kterých zase tolik není. Když už to mám hotové, zvednu se a protáhnu si záda. Tohle sezení mi nedělá dobře, já se potřebuju trochu hejbat. Rozhodnu se, že se půjdu trochu projít, protože stejně ještě nejsem připravený na to, jít za Bárou a řešit, že nechci dítě. To by byla zase hádka a ona by byla schopná se sbalit a odjet a to nechci, takže se musím trošku uklidnit a pak si o tom v klidu promluvit. Doufám, že i jí mezitím dojde, že žádný děti nebudou. Jsem furt ještě mladej a nechci se zaháčkovat doma, to prostě není můj styl. Dítě minimálně až po pětadvacítce, ale to opravdu minimálně, lepší i dál. Rozhlédnu se po Central Parku. Musím říct, že tohle je fakt krásné místo v New Yorku. Navíc tu najdete snad všechno, na co si vzpomenete. Kdo by řekl, že v nějakém random parku bude zoo, že? A taky miliony monumentů a podobně.

Asi po hodině už mám celkem čistou hlavu, takže se vrátím na to místo, kde byla ta akce. Už jde vidět, že to tam pomalu ale jistě umírá. Lidí už tam moc není a většina atrakcí je sbalená a odvezená. Kousek od místa, kde jsem ji viděl naposled, stojí Bára. Když se k ní vydám, na tváři má bezstarostný úsměv, jako by se nic nedělo. Z jedné strany jí závidím, já to zase celou dobu nemohl vyhnat z hlavy.
,,Ahoj, ježiš to bylo parádní!" vykřikne nadšeně Bára a já se nad její radostí trochu pousměju, ale stále mě tíží ta myšlenka, která nechce odejít.
,,Ahoj." pozdravím ji prostě a ona nakloní hlavu.
,,Děje se něco? Jsi nějakej vážnej." řekne Barča.
,,No...jo, děje. Barčo, já nejsem připravenej." řeknu narovinu a ona nakloní hlavu.
,,Připravenej na co?" zeptá se.
,,Noo...mít děti přece." řeknu a ona nejdřív nechápavě kouká a pak se začne smát. Teď zase nechápavě nakloním hlavu já a lehce se zamračím.
,,Jak jsi na to přišel?" zeptá se v mezipauze, když se směje.
,,No když jsi držela to děcko, tak jsi se na mě usmívala." řeknu a ona se začne smát ještě víc a já se ještě víc zamračím.

,,Promiň Franku, teď, když to říkáš, tak to fakt vypadá, jako bych ti to naznačovala, ale nebylo to tak, přísahám. Já jsem se jenom usmála na tebe a to mimino, to mi dala nějaká paní na chvíli." řekne a já chvíli mlčím a všechno to vstřebávám.
,,Přísahám Franku." řekne vážně a já si v duchu oddechnu a přikývnu.
,,Dobře, věřím ti." řeknu a obejmu ji. Ona se ke mně co nejvíc přitiskne a já ji obejmu ještě pevněji. Obličej zabořím do jejích vlasů. Po chvíli se od sebe pomalu odtáhneme a pomalu se pěšky vydáme domů.
,,Neboj, já bych taky ještě nechtěla. Zatím si chci nechat tu postavu, co mám." řekne Barča a oba se zasmějeme.
,,A já chci zase cestovat."
,,Taky bych s tebou ráda cestovala." dodá Barča a já se na ni usměju.
,,Wow, to jsem si oddechl." řeknu a zasměju se. Směje se mi hned líp, když mi nejde o mládí.
,,A já si zase oddechla, že jsem nic nepodělala." řekne Barča a tomu se zasmějeme oba. V podstatě se celou cestu domů jenom smějeme. Vlastně ani není tak vtipné to, co říkáme, ale cítíme se dobře a to vyvolává smích a dobrou náladu.

Dojdeme domů a já sebou plácnu na gauč.
,,Něco bych si pustil, co říkáš?" zeptám se a Barča horlivě přikývne.
,,Tak jo, já udělám véču a můžeme." potvrdí Barča a já kývnu a pustím televizi. Mezitím, co ona se pustí do přípravy jídla, já vybírám film, co bychom si mohli pustit. Nakonec něco najdu a připravím to. Pak dojdu k Barče do kuchyně, kde už voní výborná večeře. Obejmu ji zezadu kolem pasu a ona se hlavou přitulí k mé hrudi a slastně zabručí.
,,Slečno Jarešová, vy jste ze mě hotová." zašeptám a ona jako v omámení přikývne.
,,Asi jsem pane Müllere." zašeptám a já se usměju pro sebe a pomalu couvnu, aby v klidu mohla dodělat večeři. Když už je všechno nachystané, odneseme si své talíře k televizi a já pustím vybraný film. Barča se na mě krátce koukne a pak se pustí do jídla.
,,Copak? Co to bylo za pohled?" zeptám se jí.
,,Nic nic, jenom jsem si tě prohlédla." zazubí se a sleduje film. Já jen zakroutím hlavou, lehce se uchechtnu a taky se pustím do večeře. Když mám dojedeno, odložím talíř, obejmu ji kolem ramen a přitáhnu ji k sobě.

Celý večer koukáme na filmy, až nakonec Barča usne a spadne jí hlava na mé rameno. Já dokoukám film, ze kterého už moc nezbývá a pak se i s ní v náručí vydám do ložnice. Dojdu tam, položím ji na postel a opatrně si lehnu vedle ní. Ona lehce zabručí a přitulí se ke mně. Obejmu ji, zavřu oči a pomalu usnu. Ráno se probudím a výjimečně Barča není vzhůru, leží na mé hrudi a objímá mě. Dám jí pusu do vlasů a lehce ji pohladím po zádech. Pomalu se vzbudí a zvedne ke mně pohled. Já jí vtisknu pusu na čelo.
,,Dobré ránko přeji." zašeptám a ona se lehce usměje.
,,Ahoj, já tobě taky." zašeptá a políbí mě.
,,Měli bychom vstávat." řeknu a Barča potichu zavrčí.
,,Nee, dneska nee." zaprotestuje a já se musím zasmát. Chudáka ji naklepu jak řízek, jak se mi zvedá a klesá hruď.
,,Ale ano, ležet v posteli můžeme kdykoli."
,,No, třeba teď." řekne ospale a já nekompromisně zakroutím hlavou.
,,Počkej, ty máš něco v plánu?!" vyjekne nadšeně a vystřelí z postele jako blesk.
,,Ehm, no, to úplně nemám, ale-"
,,Jeee, tak to jsem mohla zůstat ležet." protočí oči.
,,Hej, jen hezky zůstaň. Nebudeme celej den ležet" vstanu z postele a vezmu si na sebe černé džíny a modré Tommy Hilfiger tričko.

Výjimečně nám dojdu udělat snídani. Sice to možná bude radioaktivní nebo přinejmenším karcinogenní, ale chci jí dneska udělat radost. Sedneme si ke stolu a pustíme se do toho.
,,Jsem zvědav, kdy se nám projeví otrava." řeknu se smíchem a Barča protočí oči a zasměje se.
,,Nech toho Franku."
,,No dobře, ale až budeš běhat na záchod, že je ti špatně, tak si na mě vzpomeň." dodám a ona se zasměje a zakroutí hlavou.
,,Jsi strašnej, víš to?"
,,Ne, to jsem nevěděl." dodám překvapeně a ona se ještě víc zasměje. Přeruší nás ale vyzvánění Barči mobilu. Ona hovor zvedne a namíří kameru na nás oba.
,,Čau vy dva, jak je?" zeptá se Barča. Na druhé straně hovoru je kdo jiný, než můj otravný bratranec Larry a jeho holka Verča.
,,Ujde to, co vy?" zeptá se Verča.
,,Jo, my super." odpovím.
,,Jaktože to jenom ujde?" zeptá se Barča smutně.
,,Ále nic, jenom-" řekne Verča a namíří kameru na Larryho ruku. Já vykulím oči a začnu se smát jak debil.
,,Co sis to udělal proboha ty demente? Já z tebe nemůžu!" vykřiknu a bouchnu do stolu.
,,No jo no, hrál jsem fotbal." řekne a my všichni dostaneme záchvat smíchu.

Dneska pohodový konec výjimečně 😌

Baru a Veru ❤️