Druhá tvář

18.KAPITOLA

Z pohledu Barči

Chvíli tam jenom sedím a koukám jako největší trubka na Larryho. V jeho očích se zalesknou slzy. On brečí? Naštvaně vyhodí jídlo a vydá se ven. Sakra, já bych se ve všem tak nejraději šťourala, ale tohle je jejich věc. Do tohohle bych se plést neměla. I když...ne Barčo, opovaž se, nech to být. Ono to nějak dopadne. Jsou dospělý oba dva, vyřeší to a urovnají si to mezi sebou. Pomalu dojím svoje jídlo, uklidím tác a dojdu k autu. Nasednu, prohlédnu si mobil, jestli mě nikdo nehledal, odpovím na pár zpráv ve skupině a pak už se rozjedu domů. Dneska toho moc nebylo, takže si naordinuji domácí práce. Kdyby mě někdo viděl, určitě by řekl:"Prosím tě a co budeš uklízet? Prach, který tady není?" dobře, možná jsem malinko blázen. Zaparkuju na svém místě na parkovišti, auto zamknu a dojdu domů. Nejdřív naplním pračku, zapnu ji a to samé udělám i s myčkou. Při uklízení kuchyně mě trochu dožene špatný svědomí. Já to řekla o Larrym, já způsobyla to, že se Verča možná neprávem na Larryho naštvala. Musím to napravit. Rychle vytáhnu z lednice namarinované kuře, které mi mamka včera dala. Dám kuře péct do trouby, brambory dám vařit ve slupce, vezmu malý klíče a vydám se na neohroženou výpravu do sklepa. Ten sklep je děsivější, než ty nejděsivější místa v hororech. Sejdu do podzemních prostor tohoto paneláku a rychle hodím sprint ke dveřím, kde mám sklep. Rychle odemknu, rozsvítím a vejdu do úzkého prostoru plného prachu a pavučin. No horor jako prase. Rychle popadnu červené víno vysoké kvality, které mi přivezl strejda z Itálie. Jako tryskomyš vyletím z místnosti, zamknu sklep a ještě rychleji vyběhnu nahoru k bytu. Rychle zabouchnu dveře a oddechnu si. To bylo zase něco. Dám víno do ledničky a napíšu jim. Verče se moc nechce, ale nakonec souhlasí, že přijde.

Jako první přijde Larry, chvíli se dáme do řeči a nakonec musím uznat, že nebude tak špatný. Z našeho rozhovoru nás vytrhne zvonek a Larry sebou trhne.
,,Jdu tam." Zazubím se a dojdu otevřít.
,,Ahoj, pojď dál." Rychle Verču vtáhnu dovnitř.
,,Barčo co dě- co tady dělá tenhle?" Zamračí se na něho a pak na mě.
,,Veru." Začne, ale Verča ho rukou zastaví, otočí se na podpatku a vydá se ke dveřím.
,,Tak to ne!" Rychle zabarykáduju dveře svým tělem.
,,Zapomeň na to, že by jsi odešla. Já šla do sklepa, naděláno jsem měla v kalhotech a srdce v krku, takže vůbec na to nemysli. Ať tě ani nenapadne odejít." Zamračím se.
,,Fajn." Zvedne ruce do obranného gesta a vrátí se do obýváku. Oddechnu si a dojdu dodělat večeři. Tu jim i s vínem dám na stůl a zapálím svíčky.
,,Tak pojďte." Usměju se a ukážu na stůl, jako číšník v restauraci. Oba dva si naštěstí bez zbytečných řečí sednou a mně spadne kámen ze srdce. Sednu si na barovou židličku v kuchyni a tajně je sleduju. Trochu se zasním a pomyslím na Franka, jak se asi má? Začnu projíždět jeho instagram a zaposlouchám se do jejich rozhovoru.

,,Proč jsi mi lhal a tahal mě za nos?"
,,Netahal jsem tě za nos. Věř mi, já se měním díky tobě. Nechci tě do postele, ale chci s tebou zažít ten pravý vztah."
,,Děvkaři to nežeru." Zkříží ruce na prsou.
,,Byl jsem děvkař, ale s tebou nechci, nechci tě na jednu noc, ale chci s tebou trávit každý den, chci, aby jsi byla moje holka a to úplně se vším všudy. Chápeš?"
,,Jak ti tohle mám věřit? Jak ti mám věřit, že teď na mě nehraješ divadlo, pak se spolu vyspíme a ty mě nekopneš do zadku?"
,,Věř mi, já se...doopravdy zamiloval." Sklopí hlavu a mě ho začne být líto. Myslím, že to rozněžní i Verču, protože ho chytne za ruku a donutí ho, aby se jí podíval do očí.
,,Říkáš pravdu?"
,,Ano, už od první chvíle, co jsem tě viděl, jsi se mi neskutečně líbila a pak jsem tě chtěl víc a víc." Usměje se trochu smutně a to už ho Verča konečně obejme. Neskutečnou úlevou si oddechnu a opřu se o kuchyň.
,,Konečně, já jsem myslela, že se nedočkám a budu muset použít donucovací prostředky." Široce se usměju a obejmu je.
,,Je pardon, já vás to nechám v klidu dojíst a půjdu se vyvenčit." Popadnu bundu a rychle vyjdu ven.

Asi tak hodinu a půl se procházím, až mi začne být zima a rozhodnu se vrátit dovnitř. Otevřu dveře do bytu a hned zakopnu o něčí boty.
,,Sakra co to je?" Při ještě lehkém světle z venku si všimnu oblečení po zemi. Rychle se rozběhnu do ložnice a přerazím se o dřevěnou stoličku, kterou používám, abych dosáhla pro věci, které jsou vysoko.
,,Nenene, to si dělají srandu?" Rychle rozsvítím a zjistím, že je tu všude poházené moje oblečení. Takže v té chodbě byly i moje boty a další moje oblečení?
Rychle rozsvítím po celém domě a všimnu si toho největšího bordelu. Na stole leží papírek se vzkazem.
,,Ahojky, děkujeme za super večeři, byla moc dobrá, předem se omlouvám se počáteční šok a obrovský binec, ale stálo to za to." Já ty dva zabiju! Roztrhám papírek a pustím se do úklidu. Tak já jim uvařím, jsem na ně hodná, i když bych je ráda prohodila oknem, tak oni se mi odvděčí takhle. No to je dneska svět. S úklidem skončím kolem půl jedenácté a jediné, na co se zmůžu, je svalit se do postele a spát.

Druhý den jsem spíš mrtvola. Dám si rychlou sprchu, namaluju se, vezmu si jablko a rychle dojdu k autu. Odjedu do práce, kterou nějak zvládnu a odpoledne si dám ještě hoďku šlofíka. Večer si dám večeři a zavolám Frankovi přes facetime. Je super ho vidět. Dneska měl první focení a prý jsou hodně spokojení. Což je hrozně super, on si tohle přál. Přeju mu to, ale zároveň bych ho chtěla vidět. Náš vztah je na začátku a já ho teď dva týdny neuvidím. Je mi z tohk smutno, doufám, že se tam nezamiluje do nějaké modelky nebo Američanky. Frank to po chvíli vypne, protože musí jít zase fotit. Povzdechnu si a pomalu dojím. Dám nádobí do myčky, dojdu si dát sprchu, udělám večerní skin care rutinu a zalezu do postele. Chvíli ještě pracuju na počítači a udělám objednávku do salónu. Tenhle měsíc je to opět na mně. Nakonec usnu kolem desáté. Ráno se opět probudím díky budíku, tahle věc je strašák snad všech lidí na světě. Takhle se nese celý týden. Po večerech se většinou nudím, přes den pracuju a takhle je to den co den i o víkendu. Člověk by řekl, že to je bezva, že ten týden tak rychle utekl, přeci už se brzy uvidím s Frankem. Vlastně ne, Frank mi volal, že mu ten pobyt prodloužili na měsíc, takže ho další tři týdny neuvidím.

Jako každý den přijdu z práce úplně vyšťavená, protože tam zůstávám jako poslední a počítám tržby. Veliká zábava, ale jsem jediná, kdo na to má čas. Už abych zase mohla chodit s Frankem třeba na rande, to by bylo super. Unavaně se svalím na gauč, vezmu si počítač a začnu zadávat produkty do systému, které jsem si napsala na papír potom, co přišlo zboží. Potom ještě vypíšu tržby a pošlu je Sofi. Ta už ví, co dál. Protáhnu se, dám si lehčí večeři a pustím si k tomu film. Po filmu jdu rovnou spát, sprchu si dám ráno, zítra jdu až v osm, tak to stihnu. Spokojeně usnu a ponořím se do světa krásných snů. Ráno mě neprobudí budík, ale hlasité drnčení zvonku. Naštvaně se vyhrabu z postele a došoupu se ke dveřím. Otevřu a kouknu se na ty dva šašky.
,,Co tady děláte?" Vykulím oči, stejně jako oni, když vidí, jak vypadám.
,,No, ty teda vypadáš, zalez, musíme tě upravit."
,,Co?"
,,Chceme odčinit ten šok, který jsme ti určitě způsobili." Zasměje se a zastrčí mě do koupelny. Kouknu se na sebe do zrcadla a hrozně se leknu. Rychle ze sebe udělám člověka a vyjdu z koupelny, kde jsem strávila skoro hodinu.

Dojdu do pokoje a všimnu si, jak mi ti dva balí kufr.
,,Co to tu děláte?"
,,No, pojedeš návštívit Franka!" Oznámí mi oba dva a mě pohltí strach.
,,Ne, tam se musí letadlem a to v žádném případě ne. Já a letadlo nejde dohromady." Verča se koukne spiklenecky na Larryho a ten vytáhne pouta.
,,Děláte si srandu?"
,,Ne, koupili jsme ti letenku za to, co jsi pro nás udělala a teď ji necháme propadnout? Tak to ani náhodou." Vysvětlí mi Verča a než se naději, mám na rukou pouta.
,,Tak jdeme, zabalili jsme ti jen to nejnutnějšího, protože jak znám Franka, vezme tě na nákupy." Nestačím se ani rozkoukat a pak to jde ráz na ráz. Sedím v autě, pak na letišti, nevím co mám dělat a pak jenom čekám na svůj let. Ty dva pustili se mnou, protože jsem tam udělala nehezkou scénu. Prostě jsem panikář.
,,Vy jste se zbláznili, já nikam nejdu."
,,Barčo, pravděpodobnost, že to letadlo spadne je nula celá nula procent. Pojď." Chytne mě za ruku, doslova mě strčí letuškám a mně tak začíná dlouhá cesta za mou láskou.

Baru a Veru ❤️