Druhá tvář

88.KAPITOLA

Z pohledu Larryho

Naštvalo mě to. Opravdu mě to naštvalo to, jak mamka začala hrát na city. Nechápu, proč mi tohle udělala. Do mě rejt může, ale do Verči fakt ne. To se mi nelíbí, proto jsem musel udělat to, co jsem udělal a to přerušit veškerý kontakt s mámou. Ano, já vím, přišel jsem i o toho druhého rodiče, ale já už jsem dospělý. Nepotřebuji maminku za zadkem. Jenom mi začíná být trochu líto jak to dopadlo, ale co se dá dělat, to už prostě nezměním.
,,Larry bacha!" zakřičí na mě Ondra a já jenom ucítím ostrou bolest v oku.
,,Brácha jsi v pohodě?" doběhne ke mně a koukne se na moje oko, tam, kam mě zasáhl míč.
,,Jo dobrý to bude jenom moncl." trochu odlehčím situaci. Bolí to jako prase, ale spíš víc z toho, že jsem to nečekal.
,,Vidíš Stránský, ty by jsi se na to měl vysrat."
,,Neser se do toho Jakube." zabručí Ondra na mou obranu.
,,Nebo co, že je myšlenkami jinde a hraje píču a ne fotbal?"
,,Trenér tu není a když tu není, tak je trenér kdo? Kapitán, a to jsem stále ještě já." zdůrazním to slovo "já" a stoupnu si k němu těsně blízko. Mám výhodu v tom, že jsem o hlavu vyšší, než on, takže můžu trochu machrovat a nebudu lhát, přidává mi to na sebevědomí.
,,Nevyskakuj si, nebo si mě nepřej. Pro dnešek konec a připravte se na zítra." podotknu trochu ostře a vydám se do šatny. Všechny hlasy za mnou se snažím pustit jedním uchem tam a druhým ven. Dojdu do šatny, dám si sprchu, obléknu se a kouknu se do zrcadla. Pod pravým okem se mi začíná dělat pěkná modřina.
,.Sakra." řeknu si pro sebe a vydám se ven. Dojdu k autu, hodím si věci na zadní sedačky, sednu si a rozjedu se domů.

Verča bude ještě ve škole, tak se zastavím v obchodě a koupím nějaké věci a i věci na večeři. Dostal jsem hroznou chuť na lasagne, tak je dneska uděláme. Když mám všechno nakoupené, ještě se zastavím na benzínce a nakrmím svou Sel. Už to potřebovala jako sůl. Doma všechno vyložím a připravím.
,,Ahojky, jsem doma." zakřičí Verča, protože si nevšimne, že stojím kousek vedle ní.
,,Čau." řeknu a ona trochu leknutím nadskočí.
,,Ahoj, ty jsi přímo tady, vůbec jsem si tě nevšimla. Co to máš s okem?" zděsí se Verča, když uvidí mou modřinu pod okem.
,,No, trochu jsem to nevychytal a dostal míčem, ale o tom se teď nechci bavit. Já jsem se činil a nakoupil jsem věci na večeři."
,,Ou, ty budeš vařit?"
,,Ne, my budeme vařit." mrknu na ni a zazubím se. Tím přejdu všechny otázky na mé oko.
,,Noo, tak jo, ale aby se to potom dalo jíst."
,,No, to se uvidí, až to uděláme." trochu to odlehčím, vezmu si od ní její tašku, kterou dám na botník a zatáhnu ji do kuchyně.
,,Larry, jsi si tím opravdu jistý? A co vlastně budeme dělat?"
,,Lasagne."
,,A ty už si je někdy dělal?"
,,To ne, ale chtěl jsem to vždycky zkusit. Hele, vždyť jenom uděláš masovou směs, bešamel a těstovinu. Toť vše. To nemůže být tak těžký." mávnu nad tím rukou jak největší profík a šéfkuchař.

,,No dobře." usměje se Verča a vezme si zástěru. Já si stoupnu za ni a zavážu jí ji. Ona udělá to samé mně s mou zástěrou.
,,Takže nejdřív zeleninu do té masové směsi." kouknu se do mobilu, kde mám recept, který jsem si našel už ráno.
,,Dobřee. Očistím zeleninu."
,,Takže jedna petržel, dvě mrkve a půlka celeru. Vše nasekat na menší kousky, osmahnout na másle a potom podlít vodou. Nechat dusit pod pokličkou." přečtu si začátek a připravím pánev na níž dám kostičku másla. Verča mezitím očistí a oloupe zeleninu. Společně ji nakrájíme na kostičky a necháme trochu osmahnout na tom másle. Potom zeleninu podlejeme vodou a necháme dusit.
,,Takže, teď bych udělal maso a připravil si bešamel. Ale viděl jsem jednoho zahraničního kuchaře, který tam přidal ještě sýr, aby to mělo grády."
,,Dobře, tak to můžeme zkusit. Zní to celkem zajímavě."
,,Tak jo. Takže počkej, bešamel. Jak se to dělá?" začnu to hledat v tom receptu na lasagne, ale jaksi to tam asi někdo zapomněl dát.
,,Já to najdu." nakonec najdeme spoustu receptů.
,,Takže máslo." řeknu si pro sebe a dám ho rozpustit do rendlíku.
,,Teď mouka." přidá se Verča a zasype rozpuštěné máslo moukou. Já to pořádně zamíchám, aby se to spojilo. Přilejeme mléko a ochutíme.

,,Tak to by bylo. Dáme to stranou a koukneme na zeleninu." odklopím pokličku a promíchám to vařečkou
,,Ty jo, nevypadá to špatně. Voní to dobře."
,,Viď? Teď tam dáme to maso k tomu a ochutíme. No, a pak už jenom rajčatovou omáčku."
,,Super, tak jdeme na to." přidáme maso k zelenině a důkladně promícháme.
,,Ty jsi normálně Gordon, Larry."
,,Oh děkuji, má sličná asistentko." nakonec se pustíme do omáčky. Při nalévání k masu a zelenině mi trochu protlaku zůstane na prstě a tak se rozhodnu pro menší prank.
,,Au." syknu docela důvěryhodně.
,,Larry! Co se stalo?!" přiskočí ke mně Verča vyděšeně.
,,Řízl jsem se a dost hluboko."
,,Uka." chytne mě za tu ruku jemně, ale já stačím zvednout ten prst a ťuknout ji do nosu. Takže ji tam zůstane trocha toho protlaku.
,,Hele! Ty si děláš srandu ne?" zahihňá se a trochu jí zrudnou nachově tváře.
,,Ty jsi roztomilá, vypadáš jak ten sob, Rudolf."
,,Já ti dám Rudolfa." vtiskne mi pusu na tvář a zaboří do mě ten nos, takže mi zanechá trochu protlaku na tváři a oba se tomu začneme smát. Upečené lasagne vytáhneme z trouby a necháme je chvilku vychladnout. Potom si každý nandáme a pustíme se do toho.

,,No teda, musím uznat, že se to fakt dá jíst a je to i dobrý." zasměje se Verča a dá si do pusy další sousto. I já musím uznat, že se nám to fakt povedlo. Na to, že to vařili dvě kuchařský paka, tak to dopadlo dobře.
,,Jsou moc dobrý." přitakám a pomalu dojím poslední kus na mém talíři. Špinavé nádobí naskládáme do myčky a necháme ji běžet. Já si dojdu dát ještě horkou sprchu. Potom už si vezmu jenom boxerky a lehnu si do postele. Verča akorát vyleze z koupelny a lehne si ke mně. Nemůžu si nevšimnout s jakou hrůzou v očích si prohlíží mé podlité oko. Vím, že je na oči citlivá. Sakra, měl jsem si to nějak zamaskovat.
,,Jsi v pohodě?" zeptám se a tím ji trochu vytrhnu ze soustředění.
,,Opravdu tě to nebolí? Ledoval jsi to?"
,,No bolí to, ale neměl jsem moc času to ledovat."
,,Larry." poví přísně a lehce se zamračí. Popravdě jsem na to úplně zapomněl. Ne že bych ten čas neměl.

,,Na tom nesejde, dal jsem si na to chladivou mast, tak snad to bude lepší."
,,No dobře, ale vůbec se mi to nelíbí." ještě jednou si to prohlédne a pak raději změní téma.
,,No, jinak...moje spolužačka vlastní s mamkou útulek psů. A já už dlouho sním o vlastním pejskovi a přijde mi dobré dát nějakému pejskovi bez domova domov." hlas se jí trochu rozklepe. Asi ze strachu, že nebudu chtít psa. No je pravda, že jsem k tomu mírně skeptický. Máme přeci Marvina.
,,Myslíš, že bychom se tam mohli zítra zajet podívat?" udělá na mě psí očka, kterým prostě nejde říct ne. Svou odpověď však stejně nechám ještě chvíli nevyřčenou a jenom sleduji její obličej.
,,Dobře lásko, když ti to udělá radost. Jsem pro, abychom se tam zítra zajeli podívat." usměju se a sleduju, jak se v jejím obličeji rozleje značná úleva. Vrhne se mi kolem krku, pevně mě stiskne tak, až mě z toho zabolí to oko.
,,Au." potichu vzdychnu a ona mě hned pustí.
,,Promiň, to jsem nechtěla zlato."
,,To nic, za to nemůžeš. Debilní monokl." zasměju se.
,,A jak se ti to vlastně stalo?"
,,No, Ondra mě trefil, když si zkoušel střely na bránu." raději pomlčím o tom, že jsem přemýšlel o mámě. Ještě by to Verču rozesmutnilo.

Ráno se probudím v prázdné posteli. Trochu mě to překvapí. Vždyť Verča dneska školu nemá. V tu chvíli co se ještě rozespalý posadím na postel, Verča rozrazí dveře a vtrhne do pokoje.
,,Dobré ráno lenochu. Vstáváme. Dole je snídaně a za chvilku jedeme směrem útulek. Už tam na nás čekají. Tak pojď." piští nadšeně a já se musím pro sebe usmát. Je tak roztomilá. Konečně se vyhrabu z postele, vezmu si na sebe pohodlné oblečení, takže kraťasy a tričko. Sejdu dolů a nasnídám se.
,,Tak můžeme." odsouhlasím, když si posbírám všechny svoje věci. Jedeme Verči autem, protože ona tu cestu zná a tím jejím se jí jezdí líp. Ten útulek je ani ne hodinu od Prahy. Musím říct, že ten pozemek je opravdu obrovský a ti psi se tu nemají vůbec špatně. Dojdeme k brance, kde už na nás čeká vysoká slečna v našem věku. Verča nás představí a ona nás pak zavede ke kotcům. Verča hned dojde ke svému zřejmě oblíbenci a začnou si o něm povídat. Já se v tu chvíli tam ocitnu sám. Teda do doby, než mě někdo kousne do nohy. Kouknu se dolů a všimnu si malého štěněte zlatého retrívra.
,,Čau kámo." podrbu ho, sednu si k němu do trávy a začnu si s ním hrát.

Baru a Veru ❤️