Druhá tvář

71.KAPITOLA

Z pohledu Franka

,,Budu se těšit. Vyřešíme tam teda zbytek těch smluv, platí?" usměju se na mou novou skvělou sekretářku Nelu. Ona mi oplatí úsměv, který je mimochodem nádherný.
,,Platí, za chvíli ti donesu ještě to expresso."
,,Zlatá, děkuju." usměju se na ni, ona pak odejde a já se pustím do práce. Mám toho dneska hodně. Ještě musím vyřešit pár objednávek. Musím říct, že tahle práce mě opravdu baví. Nikdy bych neřekl, že architektura bude něco, co mě bude tak moc bavit, ale stalo se. Navíc když mám tak skvělou a krásnou sekretářku, to se mi hned pracuje s větší radostí. Zaberu se do toho a téměř přestanu vnímat, tedy až do té chvíle, než mě z mého workoholického tranzu probere zaklepání.
,,Ano? Dále." povím a dovnitř vejde Nela s jejím klasickým úsměvem.
,,Nesu ti to kafe. A taky mi recepční říkala, že ti nějaká slečna na recepci nechala dárek, pak prý už musela jít. Měla bych žárlit?" zahihňá se ze srandy a já se musím usmát nad jejím roztomilým smíchem.
,,Ukaž." zvednu se, dojdu k ní a převezmu si dárek a kafe. Přitom se naše ruce dotknou a oba se na chvíli zasekneme v pohybu a podíváme si vzájemně do očí. Vzpomenu si na Báru a odtáhnu se od ní.
,,Neříkala, od koho to je?" zeptám se, ale ona jen mykne rameny.
,,Dobře, tak nevadí. Děkuju Nell, jsi moc hodná. Už to zvládnu a uvidíme se večer, jo?"
,,Ano, budu se těšit, Franku." řekne s velkým důrazem na mé jméno, až se z toho zachvěju. Když vychází ze dveří, dívám se za ní. Je to bohyně. Ve dveřích a otočí a opře se rukou o futra. Těžce se bráním, abych na ni tak nezíral, ale myslím, že jí to nijak nevadí. S vítězným úsměvem pak odejde a já se vrátím ke své práci.

Mimo jiné se taky kouknu na ten dáreček, co jsem dostal. Je to čokoládový muffin. Mňam. Hned se do něj s chutí pustím a k tomu popíjím výborné espresso od Nelči. Práce mi hrozně utíká a okolo půl čtvrté se rozhodnu jít domů. Jedná z věcí, které na tomhle miluju nejvíc, je to, že si můžu pracovní dobu nastavit jak chci. Když mám chuť pracovat, můžu tady být dýl. Když chci jít domů, taky můžu. Dokonce můžu i nepřijít, je to úžasný. Taková volnost. Miluju to. Sbalím si těch pár svých věcí, vypnu počítač a sbalím si svůj Mac. Vyjdu ze své kanceláře a hned mi pohled spadne na moji krásnou sekretářku, která zrovna s někým volá. Pravděpodobně vyřizuje nějakou schůzku se mnou. Hned, co mě uvidí, mi mávne a s mobilem u ucha se usměje. Já jí taky zamávám a naznačím, že už má končit. Nemusí se tolik přepracovávat jako já. To je jedna z mých nejhorších a nejlepších vlastností - workoholik. Spíš jsem se teda setkal s pochvalou, ale i pár kritik už jsem schytal. Ale je mi to jedno. Podle mě je dobrý rád pracovat a je to důležitá vlastnost. Jestli někoho nebaví pracovat, co tedy bude dělat celý život?

Dojdu do svého auta, sednu si a chvíli ho nechám nastartované. Napíšu Báře takovou klasickou zprávu, kde se jí zeptám, jak se má a jaký měla den. Chvíli čekám, ale odpovědi se nedočkám, tak se na to vykašlu a rozjedu se domů. Cestou se stavím ještě pro oběd, dneska mám totiž nehoráznou chuť na čínu. Dojedu domů k rodičům, kde teď trávím hodně času, plácnu sebou do gauče a pustím se do své číny. K tomu si pustím telku, ale moc jí nevnímám. Spíš přemýšlím nad dnešním večerem.
,,Pane, vy jste tady. Měl jste mi říct, něco bych vám udělala." zakňourá provinile Irena.
,,Nene, já jsem chtěl čínu, v pořádku Ireno." lehce se usměju a zadívám se zase před sebe. Překvapilo ji, že tu jsem a já se ani nedivím. Nebyl jsem tu hrozně dlouho a teď tu jsem každý den, ale užívám si to, že konečně můžu být zpět. Navíc už mě nebavilo poslouchat to jejich věcné sténání a bůh ví co ještě. Dostával jsem z toho už deprese jako když malé dítě slyší své rodiče. Jo, až takhle špatně na tom jsem. Ale věřím, že je to přejde. Takhle extra milující fáze nikdy netrvá moc dlouho, takže jejich vztahu dávám tak dva roky maximálně.

Myslím, že takovej vztah nemůže vydržet. Možná jsem na to trochu pesimista, ale když má někdo vztah, který už od začátku moc přehání a všechno hrne do extrémů, nikdy to nemůže trvat dlouho. Proto taky brzdím Báru, která je úplně to samé. Furt se to musí někam tlačit, aby byl nějaký posun a podobně. Ne, hovno. Tím se to akorát zkazí podle mého názoru. Tamti dva zvrhlíci ať si dělají co chtějí, ať jsou spolu klidně 24/7, ale já takovej nejsem a nebudu. Pořád spolu mají být manželé, ani to ne, natož při prvních pár měsících vztahu.
,,Pche." uchechtnu se a zakroutím hlavou nad tou myšlenkou. Ani si neuvědomím, že to bylo nahlas, dokud se na mě neobrátí zmatená Irena, která zrovna otírá prach.
,,Udělala jsem něco, pane?" zeptá se provinile.
,,Nene, to nebylo na vás, Ireno. Jenom jsem nad něčím přemýšlel. Vlastně nad Larrym, bratrancem. Pamatujete si ho ještě?" zeptám se jí a ona s úsměvem kývne.
,,Pamatuju si vás ještě jako drobátka, když jste si hráli na zahradě. Byli jste tak roztomilí."
,,Jo, to už jsou doby. Teď spolu sice bydlíme, ale nemáme už k sobě tak blízko." lehce se uchechtnu a jelikož čínu mám dojedenou, zvednu se a dojdu do svého pokoje.

Tam chvíli ještě něco vyřizuju na Macu. Pak, když už mi trochu vytráví, se vydám do naší vlastní posilky si trochu zacvičit. Musím říct, že mít posilku doma je úžasný. Nemám pak takový ten pocit, že ztrácím čas tou cestou a můžu to udělat kdy chci. Je to skvělý. Zacvičím si a prohlédnu se v zrcadle. Udělám pózu před ním, abych co nejvíc vyrýsoval své svaly. Pak se vyfotím a dám si to na story. Téměř okamžitě mi do chatu začnou chodit srdíčka a plamínky. Musím se nad tím usmát a pak se dojdu vysprchovat, abych byl ready na večer. Vysprchuju se jak nejlépe můžu. Po koupeli se i oholím a prohlédnu si sám sebe v zrcadle. No kdo by neměl tak vysoké sebevědomí, kdyby vypadal takhle, že? Mrknu na sebe a dojdu do svého starého pokoje. Tam si vezmu moji nejlepší košili, která byla drahá jak auto pro chudé lidi, na to hodím sako a jako kalhoty na sebe navléknu společenské černé kalhoty. Doplním to páskem a navoním se svým nejlepším parfémem, který okamžitě vyvolává dojem, že jsem dominantní muž.

Pak si ještě vyčistím zuby a zkontroluju bílé perly v mých ústech. Krásně bílé jako vždy. Ještě si nageluju už suché vlasy. Vydám se dolů a půjčím si jedno z mnoha aut, které tu jsou. Stejně jsem většinu z nich dostal různě k narozeninám, takže jsou vlastně moje. Za úplně vlastní ale považuju svou Audi A6, tu jsem si koupil z vlastních peněz. Asi někomu by mohlo být divné, že k šestnáctinám jsem na usmíření dostal Mercedes a Bavorák, ale u nás je to celkem normální. Tohle auto je modrá M8 (BMW), je to fakt nádherný auto a na dnešek podle mě ideál. Moji Audi z celého srdce miluju, ale tohle auto je taky nádherný. Ale rozhodně není jediný. Ještě tu mám třeba Volkswagen Arteon zlatej nebo třeba Maserati krvavě rudej. No nádherný auta. Většinu z nich jsem ani nikdy neprojel. Neměl jsem kdy. Když jsem byl s rodiči v pohodě, neměl jsem řidičák a když už jsem ho měl, nebydlel jsem tady. Musím se teda přiznat, že jednou jsem se neudržel když byli na dovolený, přišel jsem a pár z nich jsem si projel. Stejně tu většinou jenom stojí, je jich škoda. Jsou to nádherný auta, opravdu.

S tou M8 dojedu do restaurace, kde jsme se dohodli, že se s Nelou setkáme. Když z auta vystoupím, ještě jednou se upravím a pak vejdu dovnitř. K mé úlevě tu ještě není a já tak můžu objednat víno a předkrm. Po chvíli ale přijde a když tak udělá, vstanu, pomůžu jí sundat kabát a potom jí odsunu židli. Málem to ani nezvládnu, skončím totiž v tranzu nad její krásou. Je snad ještě krásnější než normálně, jestli to vůbec jde.
,,Objednal jsem předkrm. Snad ti bude chutnat." usměju se na ni. Řeknu vám, že je poměrně úleva, když každé její slovo se netýká toho, jak moc drahé to asi je, a že na tom zkrachuju. To samé se nedá říct u Báry. Občas mě štve, jak mi do toho kecá. Chápu, že není z bohaté rodiny, ale nemusí mě poučovat o penězích. Rozumím jim víc než ona. Nela tomu ale rozumí, je i vyučená v oblasti peněz.
,,Tak prosím, tady máte hlavní chod." řekne nám číšník, když už jsme v polovině večera. Pustíme ruce za které jsme se chytli po dojedení předkrmu.
Musím říct, že je to hrozně příjemná chvíle a užívám si to jako nikdy. Po večeři už nám zbyde jenom Víno, které pomalu pijeme. Oba se nakloníme co nejvíc přes stůl. Díváme si vzájemně do očí a já pociťuju takovou chemii, jako snad ještě nikdy. A ty její rty...

Baru a Veru ❤️