Druhá tvář

51.KAPITOLA

Z pohledu Franka

Společně s Bárou se po přehlídce vydám na vyhlášení. Musím uznat, že to bylo lepší, než jsem čekal. Věděl jsem, že modeling mě baví, ale nečekal jsem, že tohle přehlídkování mě bude bavit tolik, možná ještě víc, než samotné focení. Vidět ty lidi, co na mě obdivně hledí, je pocit, který mě nikdy nepřestane těšit.
,,Byl jsi skvělej!" vykřikne najednou nadšeně Bára a já se musím zasmát.
,,Neřvi tolik." zasměju se a ruku jí položím na záda, čímž ji vedu vedle sebe.
,,Ale děkuju." usměju se a rozhlédnu se. Když dojdeme na vyhlášení, prohlédnu si ostatní soutěžící. Musím uznat, ačkoli se to mému egu moc nelíbí, že ostatní jsou taky dost povedení. Všichni by mohli hrát v nějakém filmu, jak jsou to povedené kostýmy. Já jsem samozřejmě ale nejlepší se svým kostýmem Drákuly. Kdybych hrál v Drákulovi, dokážu si představit, jak bych vysával nějakou krásnou dámu a poté bych ji políbil na rty, to by byla epická scéna. Samozřejmě si nepředstavuju nikoho jiného, než holku, která stojí vedle mě.
,,Já jsem tak nervózní." zašeptá Bára a stiskne mi ruku.
,,Nebuď. Když se to nepovede, tak se nic neděje. Pro mě jsme zvítězili my, to je jasný." zazubím se a Bára mi věnuje úsměv. Jsem rád, že jsem ji dokázal přesvědčit.
,,Máš pravdu. Hlavní je, že jsme si to užili. Ale stejně jsem to chtěla vyhrát." trochu zklamaně se zasměje.
,,No, ještě není vše ztraceno, tak neházej flintu do žita." mrknu na ni a podívám se na člověka, který soutěž vyhlašuje.
,,Na třetím místě se umístila Helen Longová s Joshem Hadiou!" vyhlásí a jeden z páru začne skákat do vzduchu a pískat radostí. Poznám, že to nejsou Češi už jenom podle jmen. Myslím, že jsme tu jediní Češi, takže i kdybychom byli na posledním místě, pořád jsme první z Česka, což je úsměvné.

,,Na druhém místě se umístila Bára Jarešová a Frank Müller!" zakřičí do mikrofonu a Barča překvapeně vykulí oči. Já ji pevně obejmu a zatočím se s ní dokola.
,,O můj bože, jsme druhý!" vykřikne nadšením a já se musím smát štěstím. Je nádhera ji vidět takhle šťastnou. Pak ji pomalu pustím a přebereme si cenu.
,,Gratulujeme, moc pěkná práce." popřejou nám a potřesou si s námi rukou. Vítěze už nevnímám, ale určitě dostanou ještě něco lepšího. Po vyhlášení se vydáme do šatny, kde se kostýmu můžu konečně zbavit. Byl sice pěknej, ale těším se, až budu sám sebou. O pár hodin později už to jsem konečně já a jenom já.
,,Ach jo, je mi trošku líto, že jsme nevyhráli, i když druhé místo je taky krásné." povzdechne si Barča a pak se usměje.
,,Jo, to jo. Sice jsem byl tak stokrát hezčí než ten druhej týpek, ale ok. Ale stále není všem dnům konec, třeba se nám ještě někdy poštěstí se takové akce zúčastnit." zazubím se na ni a ona se nadšeně usměje.
,,Jo, třeba jo. To by bylo skvělý!" vypískne nadšením a já se zasměju.
,,Takhle se mi líbíš." pohladím ji po tváři a pak už se společně vydáme pryč.

Dojdeme na hotel, protože je docela pozdě večer. Tam si dáme večeři, pak se vykoupeme a padneme do postele jako dvě mrtvoly, na dnešek už toho bylo dost. Nikdo se asi nebude divit, že spím celou noc jako dudek. Probudím se až zítřejšího rána, když už slunce dávno vyšlo. Podívám se na mobil, na kterém zkontroluju čas a zjistím, že je deset hodin. Pomalu vstanu a vydám se do koupelny. Tam je Bára, která je kompletně připravená na odjezd.
,,Proboha, jak dlouho jsi vzhůru blázínku?" zeptám se jí a lehce se zasměju. Ona se mě trochu lekne, až nadskočí. Někdy se mi zdá, že má šíleně špatné svědomí, když se pořád takhle leká, ale pak se tomu musím zasmát, když na to myslím.
,,Asi tak čtyři hodiny už." uchechtne se a prohlédne si mě.
,,Nechtěla jsem tě budit, když jsi tak roztomile spal, ale asi za tři hodiny nám letí letadlo, tak bychom měli jít." pobídne mě a já se lehce uchechtnu. Takhle holčička ještě neví, že já nikam spěchat nehodlám. Někdy mám takový přístup, že si řeknu, že když tohle letadlo uletí, poletí jiné. Asi to není úplně ten nejlepší přístup, ale co no, to jsem holt já.

Pomalu se připravím a pak se společně vydáme dolů do auta, co nás doveze na letiště. Tam projdeme kontrolami a já nám pak koupím snídani, protože už neskutečně umírám hlady. Takovej chlap přece nemůže být dlouho bez jídla, to by nešlo. Najednou začnu mít divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Rozhlédnu se, ale nikoho nevidím. Zkusím ten pocit zahnat, ale nepodaří se mi to. Když se rozhlédne podezřívavě i Bára, tak mi dojde že to není jen můj pocit.
,,Taky ti připadá, jako by nás někdo sledoval?" zeptám se a ona přikývne.
,,Ale nikoho nevidím." dodá a já se znovu rozhlédnu. Opět nic. Nevnímám to a dál se pokouším v klidu jíst. Když uvidím nějaký záblesk za květináčem plným nějakých keříků, něco mě napadne. Je to sice dost divné, ale co když nás někdo fotí? Proč by to někdo ale dělal? V Česku jsem známý, ale jinak mě nic moc nikdo nezná, kromě pár lidí v Americe. Rozhodnu se dělat, že jsem si toho nevšiml a napiju se kafe. Když uvidím další záblesk, je mi to už nadmíru jasné. Jsou to paparazzi. Jenom nechápu, kde se tu vzali a jak mě poznali. To je moje Calvin Klein fotka až tak známá?

Pochopil bych, kdyby mě poznali na nějaké akci, ale na letišti?
,,Pojď, rychle dojez a jdeme, jinak mu budu muset zakroutit krkem." protočím oči a rychle do sebe naházím zbytek a kopnu do sebe poslední doušek kafe. Zaplatím a číšnici dám dýško. Pak Báru chytnu za ruku a rychle se vydám ke svému gatu. Tam čekáme asi dvacet minut, ale nakonec konečně přistaví naše letadlo a my můžeme dovnitř. Sednu si na své místo a Barča si sedne vedle mě. Připoutám ji a pak zase sebe.
,,Juj, to bylo hezký." zazubí se na mě a já jí dám pusu do vlasů. Pak už následuje vzlet a po půl hodině konečně i zarovnání letadla. Bára si položí hlavu na mé rameno a zanedlouho už zase spí. Ach jo, kdyby ta holka nevstávala tak brzo, tak se jí možná nebude chtít každých pět vteřin spát. Já se pro změnu dívám do telefonu a časem mi sklouzne hlava na tu její. Pokusím se taky usnout, protože mě let nebaví, ale to se mi povede jenom na nějakých dvacet minutek, pak už neusnu. Ale po nějaké době konečně dorazíme do Prahy, letadlo přistane a my se pak vydáme pro kufry a následně pryč z letiště.

Dorazíme domů nějak při pozdním odpoledni a já Báru odvezu k ní domů. Sám se vrátím k sobě a doma padnu na gauč. Můj bratranec debílek tu díky bohu není a já si tak můžu užít chvíli o samotě. Někdy, když jsem moc dlouho s lidmi, si potřebuju odpočinout od celého světa, být sám a prostě vypnout. Když si odpočinu, sbalím si svou tašku do gymu a vydám se tam. Vezmu si sluchátka a nejdříve se rozběhám na páse. Běžet se sluchátkama v uších je jedna z nejlepších relaxacích, které znám. Po běhu si dám silovej trénink na ruce a břicho, abych podpořil svůj sixpack, nemůžu přece opadnout, fuj. Pak na konci se znovu ještě lehce vyběhám a dojdu si dát sprchu. Sice je to trochu nechutný, když se tu koupalo několik tisíc lidí, ale smradlavej domů nepůjdu, takže to budu muset přežít. Pak se převléknu do svého normálního denního oblečení a dojdu domů, kde s překvapením zjistím, že už tam bohužel je Larry, ale naštěstí sám.
,,Čau, se divím, že tu nemáš holku. Jste se rozešli?" zasměju se a on mě probodne nenávistným pohledem.
,,Nikdy. Co tu děláš? Nemáš být pryč?" zeptá se otráveně.

,,Byl jsem, ale už jsem zpět. To čumíš, co?" zasměju se a poplácám ho po zádech. On si něco zabrblá pod "vousy", které nemá.
,,A jaký to bylo? Vyhrál jsi alespoň?"
,,Ne, byli jsme druhý." řeknu s úsměvem.
,,Druhý? Fuj. Ne kecám, to celkem jde. Na to, že jsi taková zrůdička..." zasměje se a já ho propálím očima skrz na skrz.
,,Velmi vtipné, ty jsi se dobře vyspal, viď?"
,,Jo, šlo to. Tak víš co, celej barák pro sebe, nádhera." uchechtne se a dojde si pro jídlo do ledničky.
,,Gratuluju. Já měl pro sebe hotelovej pokoj, takže taky pohodička." dodám a on jenom přikývne a nějak automaticky si sedneme spolu k televizi, na kterou bezmyšlenkovitě koukám. Vlastně ji ani nevnímám, dokud do mě Larry nestrčí.
,,Hej, čum Franku, ty jsi slavnej!" vykřikne a dostane záchvat smíchu. Absolutně nechápu proč, ale moje fotka je v televizi. A navíc to není jen tak obyčejná fotka. Je to fotka z dnešní snídaně. Po ní je hned fotka z letadla, na které s Bárou oba spíme. To vážně někdo čekal na těch dvacet minut mého spánku? Opravdu by mě zajímalo, co je ten důvod toho, že jsem teď najednou i v televizi.

Baru a Veru ❤️