Druhá tvář

98.KAPITOLA

Z pohledu Barči

Brzy ráno mě opět probudí ranní nevolnosti. Rychle se zvednu, doběhnu na záchod a vyprázdním obsah žaludku. Teď závidím těm, které tohle projdou bez ranních nevolností. Vyčistím si rovnou zuby a dojdu se obléknout, dneska musím jít nakoupit. Bohužel už nedopnu svoje oblíbené džíny, tak musím sáhnout pro svoje oblíbené pletené šaty. Vezmu si silonky a k tomu vyberu vhodné boty. Lehce se nalíčím a vydám se ven. Dojdu na tramvajovou zastávku a tramvají se dopravím do nákupního centra. Obejdu pár krámů a zavítám i do dětské sekce. Zaujme mě tam jedno béžový bodýčko. Chvilku si to prohlížím a pak k tomu vezmu ještě sadu s čepičkou a dečkou do kočárku. Potom dojdu nakoupit potraviny a vydám se domů. Tentokrát to vezmu pěšky, abych si trochu utřídila myšlenky. Na jednu stranu mám strach z toho, co bude, ale na druhou stranu mi dneska udělalo radost to, že jsem mu už něco pořídila. Jediné, co mě ale stále trápí je to, jak to mezi námi skončilo s Frankem. Stále na něho myslím a jen tak ho z hlavy nedostanu. Vlastně už nikdy, i když už ho třeba neuvidím, tak tu bude člověk, který bude mít v sobě jeho krev. Odemknu dveře od bytu a vejdu. Uklidím nákup a připravím si věci na přípravu oběda. Dneska jdu ke kamarádce na návštěvu, ona má právě tří měsíční miminko, tak jí vezmu nějaké jídlo a něco sladkého. Kolem půl dvanácté se vydám k nim. Už dlouho jsme se neviděly. Já měla dost práce a ona taky, taky jsem ráda, že ji konečně uvidím. Všechno si posbírám a vydám se k ní. Naštěstí to k ní není moc daleko, bydlí jenom o tři ulice dál. Když se blížím, tak ji napíšu, abych malou nevzbudila. Dole proklouznu díky jedné paní a vydám se nahoru k jejímu bytu.

,,Ahoj Baru." usměje se na mě ve dveřích.
,,Ahoj Lucy." vrátím ji úsměv a pevně ji obejmu. Únava je na ní dost vidět, ale i tak neztrácí svůj veselý výraz.
,,Pojď dál." zatáhne mě dovnitř.
,,Na ten bordel se nekoukej, nemám moc času tu uklidit." zasměje se a dojde do kuchyně.
,,V pohodě, kdyby jsi chtěla, tak ti uklidím."
,,Ne, to po tobě nemůžu chtít, ale děkuju za to jídlo."
,,To není za co, já ráda." usměju se a položím krabičky na stůl.
,,Dáš si taky?" začne to připravovat a mně se z té vůně zvedne žaludek a udělá pár kotrmelců.
,,Ne, já si nedám, dneska mi není nějak dobře."
,,Aha, ale to je škoda, určitě jsi to uvařila dobře. Ale když tak na tebe koukám, jsi bílá jako stěna. Stalo se něco?"
,,Nene, jenom asi na mě něco leze."
,,Aha, no a co ten tvůj dokonalý princ?" Mrkne na mě a dá talíř s jídlem do mikrovlnky. Mně se v tu chvíli mihnou před očima naše společné chvíle s Frankem a do očí se mi nahrnou slzy.
,,Řekla jsem něco špatně?"
,,Nene, jenom, my...no, rozešel se se mnou."
,,Baru promiň, to jsem nevěděla."
,,To jsi ani nemohla. To je v pohodě. Už je to pryč." ujistím ji a vyloudím malý úsměv.

Strávím s ní hezké odpoledne. Ukáže mi svou roztomilou dcerku Miu. Já jsem nad jménem vůbec neuvažovala, u holčičky to mám jasný a kdyby to byl kluk, tak ještě před sebou mám dost času, abych něco vybrala. Když se rozloučíme, tak moje kroky nevedou domů, ale k salonu, který jsem měla s partou kamarádů. Dojdu k zpustlému kadeřnictví a přes prázdnou vitrínu se kouknu dovnitř. Jak krásné to tu bylo. Tady jsem byla jako doma. Ne že by to u Zdeňka bylo nějak špatné, to ne, ale tohle jsem vybudovala já s partou spolužáků a přátel. Někdy bych chtěla, aby se to všechno vrátilo. Ty staré časy, možná i s tím Frankem bych to udělala líp. Všechno mohlo být jinak.
,,Copak copak? Nějaká sešlá." uslyším za zády dost známý a škodolibý hlas. Pomalu se otočím na dotyčného za mými zády.
,,Co ty tu děláš? Kataríno?"
,,Procházím se a koukám, co se kde děje. Koukám, že ty jsi dopadla hodně bídně." prohlédne si můj smutný obličej.
,,Ale copak? Z ničeho nic se tvoje dokonalá pohádka změnila v horor, nebo se tvůj ideální život zbořil jak domeček z karet." zasměje se zlověstným smíchem.
,,To jsi byla ty, ty jsi zařídila, aby náš salón zavřeli kvůli mně." prohlásím trpce.
,,Neměla jsi mě porazit na té soutěži, jinak by se to možná nestalo. Ale jak jsem řekla, možná." opět se zasměje a potom se vydá dál. Já se opět otočím a zadívám se dovnitř. Z ničeho nic ucítím na krku něčí dech.
,,Jdi pryč." otočím se na dotyčného a celá ztuhnu.

Z pohledu Franka

Bára se na mě otočí a podívá se mi nejdřív na hruď a potom pomalu zvedne pohled.
,,Ahoj." pozdravím ji.
,,Franku?" zašeptá a dívá se na mě, jako by ani nevěřila, že tady stojím.
,,Jsem to já." odvětím a ona se na mě stále dívá, jako by nechápala, že stojím přímo před ní.
,,Co tu- teda já jsem ráda, že jsi tu, ale-"
,,Pšš, já vím. Udělal jsem chybu. Spíš chyby teda." řeknu a ona vykulí oči a vypadá, že za chvíli omdlí.
,,Ale nejdřív...kdo byla ta holka? Nevypadalo to na přátelskou konverzaci." zeptám se jí a ona sklopí pohled.
,,To je ta, co mi zničila život. To ona pošpinila jméno našeho kadeřnictví. Přiznala se mi. No, spíš se tím vychloubala." řekne a já na ni překvapeně koukám. Tohle jsem teda úplně nečekal. Původně jsem jí ani moc nevěřil upřímně. Ne že by Bára nebyla čistotná, ona je dokonce šílenec na uklízení, ale stejně mi připadalo divné, že by to někdo takovým způsobem sabotoval a hlavně jsem nechápal, proč by to někdo dělal.

,,Aha. Takže se ti přišla, posmívat?"
,,Mhm." přikývne a znovu sklopí pohled.
,,A počkej, proč vlastně to chtěla udělat? Stalo se něco předtím?" zeptám se jí.
,,Jo, porazila jsem ji v soutěži a ona se mi za to pomstila. Nevím, možná by to udělala i tak, ale takhle to byla jasná volba. Chtěla mi zničit život a dost se jí to povedlo." zakňučí Bára a v očích už má i slzy. Je mi jí teď tak líto, že bych ji nejradši objal. Víte co? Seru na to. Víc už neváhám a prostě ji obejmu. Ona je z toho hodně překvapená a nejdřív mi to ani neopětuje, ale pak mě taky obejme. Mě teda taky trochu překvapí, že jsem to opravdu udělal. Pak se pomalu odtáhne.
,,Ale ty máš vlastně Nelu, neměla bych tě objímat." řekne a já se trochu zamračím.
,,O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Vím to." řeknu důrazně a ona to nejdříve nepochopí a nechápavě se na mě dívá.

,,Jako co víš?" zeptá se mě a já pohledem zabloudím na její břicho.
,,Počkej, ty-" hlesne překvapeně, otevře pusu a dá si před ní ruce.
,,Jo. Vím to." řeknu a ona na mě ještě překvapeněji dívá, i když nechápu, že to ještě jde.
,,A proto jsem říkal, že jsem udělal chyby, které chci napravit." povím a jí se opět do očí nahrnou slzy, tentokrát bych ale řekl, že to je spíš dojetím a štěstím.
,,Ty bys chtěl-?" nedokončí ani větu, jak tomu nemůže uvěřit.
,,Jo, chtěl bych to napravit. Jestli to teda ještě jde." dodám rychle a sám začnu být nervózní. Ona nic neřekne a tím přidá polínka do mého ohně nervozity.
,,Tak co, myslíš, že mi ještě dokážeš odpustit? Že ještě máme nějakou naději?" zeptám se a ruce se mi začnou potit.
,,No, já - a co Nela? Nechceš být spíš s Nelou?"
,,Báro. Proboha, já se ptám tebe, ne Nely. S kým myslíš, že chci být?" dodám trochu naštvaně. Vadí mi, jak se snaží za mě rozhodovat. Já sám dobře vím, co chci. Teď už to vím.
,,Promiň. No, já jsem se s tebou rozejít nechtěla, takže ano, chci být s tebou." odpoví a já se lehce usměju.

Cítím hřejivý pocit radosti a stisknu ji v objetí. Jsem rád, že to takhle dopadlo. Pak se ale odtáhne a koukne se mi do očí.
,,Ale ty chceš dál spát s Nelou? Protože jestli jo, tak já nemůžu." řekne a já jí radši dám prst na pusu, aby už nepokračovala.
,,Báro, chci být s tebou. Je to tak k nepochopení, že jsem dostal rozum a došlo mi, že se nemůžu chovat jak šestnáctiletej parchant? Chci být s tebou a mít s tebou rodinu, ne šukat s Nelou, jinak bych tu teď nestál." řeknu a ona pomalu kývne a zase sklopí pohled.
,,Budeš se se mnou zase cítit jako čtyřicátník." řekne smutně.
,,Ne, budu se cítit na svůj věk, jo? Prosím, už neřeš moje rozhodnutí. Chci to takhle a věř mi, že jsem to promyslel, ale byla to jasná volba, takže mě už nepřemlouvej, abych byl s Nelou. Oba dobře víme, že ani jeden z nás to nechce." řeknu a ona kývne a já jí zvednu pohled, aby se mi koukala do očí. Já se krátce kouknu na její rty a pak se k ní přiblížím a přitisknu naše rty k sobě.

Baru a Veru ❤️