His Secret Bodyguard // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Část 52

Časový posun: Začátek března 2021

Sundala jsem si sluneční brýle a šla jsem do Harryho pokoje. Mohla jsem přes dveře slyšet hlasy a zaváhala jsem, než jsem je otevřela. Jeff a Anne tam byli, bavili se...

„Brynn, kde jsi, sakra, byla?" vyjekl Jeff a vstal ze židle. Stáhla jsem si batoh.

„Klid. Šla jsem do svého bytu," řekla jsem, položila jsem ho na postel a rozepla jsem batoh...

„Co? Proč? Víš, že nemáš odsud odcházet, že? Tvoje zranění hlavy je-." Přerušila jsem ho.

„Je v pohodě. Nechci tady být," konstatovala jsem, vytáhla jsem Harryho mobil a nabíječku a položila jsem je na postel.

„To je jeho?" zeptal se Jeff. Přikývla jsem.

„Taky jsem mu přinesla nějaké oblečení. Na později," řekla jsem, nechtěla jsem přemýšlet o sebemenší možnosti, že by se už neprobudil... Taky jsem oblečení vytáhla ven a položila jsem ho na postel. Pořád bylo poskládané...

Zapnula jsem batoh a hodila jsem si ho na záda.

„Páni. No, děkuji, to je od tebe milé," řekla jeho máma. Pokrčila jsem rameny a podívala jsem se na Jeffa. Pořád mě sledoval.

„Viděl tě někdo?" zeptal se. Pokroutila jsem hlavou.

„A uvědomuješ si, jak pitomé to bylo, že?" zeptal se. Přetočila jsem oči, stáhla jsem si kapuci a zajela jsem si rukou do polomokrých vlasů.

„Nebylo to pitomé. Nemohla jsem tady zůstat. Říkala jsem ti to," odpověděla jsem.

„Na tom nezáleží. Není to o tom, co chceš, Brynn. Před týdnem jsi byla na operaci. Nemůžeš běhat po Paříži. Zvláště když je venku a před tvým domem tisk," konstatoval. Opravdu zněl jako otec, což mě štvalo...

„Dobře, zaprvé... Je mi dvacet tři a upřímně nejsi v žádné pozici, abys mi poroučel, už pro tebe nepracuju. Zadruhé, vyrostla jsem tady, není to tak, že se ztratím, i se zraněním hlavy," konstatovala jsem.

„Proto mluvíš plynule francouzsky?" zeptal se.

Poslala jsem mu pohled.

„Ne, vyrostla jsem mluvící anglicky ve Francii," konstatovala jsem sarkasticky. Jeho máma mě sledovala. Upřímně mě nezajímalo, co si o mně myslela. Nezáleželo na tom. Její syn ke mně něco cítil, byl naštvaný a emotivní a skoro kvůli mně umřel. Takže už tak mě neměla ráda. Nemělo smysl snažit se, aby si to rozmyslela...

„Dobře. No, asi by ses měla vrátit na svůj pokoj," řekl.

„Ne. Přivedou toho podělaného terapeuta a bude se mnou mluvit," odpověděla jsem, podívala jsem se na postel, kde Harry ležel, pořád spal... Nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem nad tím, jak mě chytil za ruku. Nevěděla jsem, co to bylo nebo co se stalo. Ale stalo se to.

„Opravdu si myslím, že bude pro tebe výhodné s ním mluvit," řekl. Podívala jsem se na něj a naštvaně jsem na něj pohlédla.

„Ou, vážně? Myslíš?" zeptala jsem se, pořád jsem byla sarkastická.

„Ano, myslím. Myslím, že si toho pro sebe necháváš hodně a že to nemusí být dobré. Bude pro tebe fajn o tom mluvit," odpověděl.

„Nic o mně nevíš. Bylo by naprosté plýtvání časem ho tady přivést. Nic mu neřeknu. Proč bych měla nějakému chlapovi říkat o svém životě?" zeptala jsem se.

„Protože to není nějaký chlap. Je to terapeut a dokáže ti pomoct," řekl. Odfrkla jsem si.

„Jeffe, neznám ho. Je to nějaký chlap, který má diplom z psychologie a živí se souzením lidí. Nebudu s ním mluvit," konstatovala jsem, otočila jsem se a vyšla jsem z pokoje, přetáhla jsem si kapuci přes hlavu...

Viděla jsem stát doktora u sestřiček, podíval se na mě.

„Hledali jsme vás všude. Kde jste byla?" zeptal se.

„Odešla jsem. Jen jsem zašla Harrymu pro nějaké věci. Teď půjdu," řekla jsem a šla jsem dál chodbou k výtahu.

„Nemůžete odejít," řekl a doběhl mě.

„Jasně, že můžu. Udělala jsem to už dříve, můžu to udělat znovu," odpověděla jsem.

„Ne. Měla jste vážné zranění hlavy a musíte odpočívat," konstatoval. Stiskla jsem tlačítko výtahu a podívala jsem se na něj.

„Odpočívala jsem se týden," řekla jsem.

„Máte tady zůstat další týden, Brynn. Nemůžete odejít," řekl.

„Proč ne? Lidé to dělají pořád," odpověděla jsem a dveře výtahu se otevřely.

„To se vám stalo? Někdo vás opustil? Rodiče, možná?" slyšela jsem, jak řekl muž za mnou.

„Ah, terapeut dorazil a mluví anglicky. Luxus," řekla jsem a otočila jsem se k němu čelem. Dveře se za mnou zavřely. Prohlížel si mě.

Byl to muž ve středním věku, běloch s hnědými vlasy a hnědozelenýma očima. Vypadal docela nudně. Rozhodně evropský Francouz.

„Ano, no, studoval jsem ve státech, takže jsem se to musel naučit," řekl a udělal ke mně pár kroků.

„Jsme doktor Armel," řekl a natáhl ke mně ruku.

„Nedotýkám se lidí," řekla jsem, otočila jsem se a znovu jsem stiskla výtah.

„Takže vás vaši rodiče odstrčili, ano?" zeptal se. Neodpověděla jsem. Čím míň věděl, tím méně věcí mohl předpokládat...

Opřel se o stěnu. Potřeboval vidět můj obličej, aby mohl číst v mých výrazech, aby se dozvěděl, jestli měl pravdu nebo ne. Ten nejočividnější trik...

Naštěstí jsem dokázala být celou dobu bez emocí...

„Kdy odešli? Kolik vám bylo?" zeptal se. Přetočila jsem oči. Začínala mě z něj bolet hlava a tenhle výtah byla ta nejpomalejší věc v celém vesmíru.

„Kdybych měl hádat, bylo vám méně než deset," řekl. Nakonec jsem se na něj podívala.

„Takhle se chováte ke svým pacientům? Jmenujete hromadu věcí a čekáte, dokud neprojeví nějaký typ emocí, odpověď. Snažíte se číst řeč jejich těla, abyste viděl, zdali jste blízko nebo ne?" zeptala jsem se.

„Myslím, že jste uzavřela své emoce a prezentujete tuhle nepřátelskou postavu, abyste chránila to, co z vás zůstalo," řekl.

„Jasně, klidně si to myslete. Sezení je u konce," řekl, vešla jsem do výtahu, když se otevřel.

Zabránil dveřím, aby se zavřely, chytil mě za zápěstí a vytáhl mě z výtahu. Spustilo mě to, jako vždycky. Snažila jsem se flashbacky potlačit, snažila jsem se nereagovat jako předtím. Ale pak jeho stisk zesílil a během méně než vteřiny jsem byla na zemi a chránila jsem si hlavu. Nesnášela jsem, že jsem to udělala. Byl to instinkt, který nikdy nezmizel, i po těch letech...

Slyšela jsem, jak se dveře zavřely.

„A pokud bych měl hádat... Řekl bych, že tohle z vás zůstalo. Tohle je vaše stránka, která zablokovala lidi. Bojíte se být otevřená a zranitelná," konstatoval, jeho hlas byl sotva slyšitelný, když na mě křičely vzpomínky na Ryana.

Vzpomínky byly v mé mysli pořád čerstvé, přehrávaly se jako film... bylo to nesnesitelné.

___________________

Dozvídáme se víc a víc, zatímco Harry stále spinká. :(