His Secret Bodyguard // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Část 18

„Záleží na tom?" zeptala jsem se.

„Jo, samozřejmě, že záleží. Chci říct, že si myslím, že asi máš. Protože tvoje tolerance bolesti je šílená. Vytáhla sis z vlastního břicha kulku...," vysvětlil, vzal peřinu a odtáhl ji. Než jsem ho mohla zastavit, měl ruku na mém břiše, přejížděl po pořád růžové jizvě, kde mě zasáhla kulka.

„Mohl by ses mě nedotýkat?" zeptala jsem se a odstrčila jsem jeho ruku. Zasmál se. Jeho oči zachytily dvě jizvičky vedle tetování. Natáhl se, aby se jich dotkl, ale chytila jsem ho za ruku, zastavila jsem ho.

„Co to je?" zeptal se. Natáhl druhou ruku a přejel přes jizvy palcem. Použila jsem svou druhou ruku, abych ho od sebe odstrčila.

„Mohl bys přestat? Drž ty ruce ode mě dál," konstatovala jsem a odstrčila jsem jeho ruce a přetáhla jsem si peřinu přes břicho.

„Od čeho jsou?" zeptal se a podíval se na mě. Zasmála jsem se.

„Proč si myslíš, že ti to řeknu, když ti neodpovím na jinou otázku?" odpověděla jsem.

„Proč mi to neřekneš? Odpověz. Proč se mnou nemluvíš? Není to tak, že to někomu řeknu," řekl. Pořád mě bedlivě sledoval.

Povzdechla jsem si a podívala jsem se na hodinky.

„Měli bychom jít," řekla jsem a vstala jsem z postele. Pořád tam ležel a sledoval mě.

„To jsou řezné ranky? Ty si ubližuješ?" zeptal se a podívala jsem se na něj.

„Ne. Nikdy bych to nedělala. Teď vstaň," odpověděla jsem a šla jsem do koupelny. Vzala jsem si věci, vrátila jsem se s nimi a dala jsem je do tašky.

„Musím se převléknout," řekl a vstal z postele.

„Vážně?" zeptala jsem se.

„No, jo. Nemůžu jít v tomhle," řekl a shlédl na své oblečení. Měl na sobě kraťasy na cvičení a tričko.

„Ano, protože jet na letiště je velmi důležité. Možná si na sebe obléknu šaty z promoce," okomentovala jsem sarkasticky. Podíval se na mě.

„Myslel jsem tím, že bych si měl obléct kalhoty," řekl.

„No, je srpen. Ale podívej, oblíkni si, co chceš. Budu v autě," řekla jsem, vzala jsem si tašku a vyšla jsem z pokoje.

Zvládla jsem dojít dolů do chodby, viděla jsem jenom jednoho fotografa. Seděl u dveří na římse, čekal. Uviděl mě a rychle vstal a zvedl foťák. Vytáhla jsem červenou kartičku, kterou jsem měla, a zvedla jsem ji.

Ihned foťák sklonil a omluvil se. Přikývla jsem a šla jsem k hlavnímu vchodu, kartičku jsem si strčila zpátky do kapsy. Nastoupila jsem do auta, zavřela jsem dveře a čekala jsem.

Hádám, že bych to asi měla vysvětlit... Červená karta znamenala, že jsem nedovolovala být fotografována novináři. Ale musela jsem jim to ukázat dřív, jinak si mohli dělat, co chtěli. Bylo těžké ji získat, ale měla jsem peníze a docela vysoké postavení na trhu s ochranou. Co, s mým hackováním a vším... Bylo pár kartiček, které jsem měla. Určití lidé poznávali určité karty. Na hodně různých místech se hodily.

Po pár minutách Harry vyšel ven, tašku si strčil dozadu a posadil se na místo spolujezdce. Převlékl se do modrých džínů.

„Mohla jsi mě varovat, že dole byl novinář," řekl.

„Neobtěžoval mě. Kromě toho, dneska ráno jsi mi lezl na nervy, takže sis to zasloužil," odpověděla jsem a vyjeli jsme.

„Takže ty neletíš do Oregonu?" zeptal se.