His Secret Bodyguard // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Část 31

„Jsi zlá. Víš to, že?" zeptal se. Zasmála jsem se.

„Nejen že to vím, jsem na to hrdá," odpověděla jsem a napila jsem se kávy.

„Proč?" zeptal se. Na vteřinu jsem se na něj podívala, než jsem se vrátila ke své tyčince.

„Nepotřebuju důvod pro to, kým jsem," řekla jsem, stáhla jsem deku z gauče a přehodila jsem si ji kolem ramen. Opravdu silně pršelo a déšť bubnoval do oken za mnou.

„Ale jak to děláš? Chci říct... já si ani nedovedu představit, že bych byl na někoho zlý. A ty to děláš každý den," konstatoval. Pokrčila jsem rameny.

„Dělám si život zábavný. Nejsem tady, abych si dělala kamarády... Mám běžnou zdvořilost, jakože podržím dveře lidem, přenechám své místo staršímu, neříkám dětem o Santovi... Ale není důvod, abych byla pořád milá," vysvětlila jsem.

„A je důvod, abys byla pořád zlá?" zeptal se. Podívala jsem se na něj.

„Neslyšel jsi, co jsem říkala? Nejsem tady, abych si dělala kamarády," řekla jsem.

„To neznamená, že musíš být na lidi zlá," řekl a založil si ruce na hrudi. Zasmála jsem se.

„Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít... Nemůžeš lidi změnit, Harry. Víš to? To není tvoje práce. Musí na to přijít sami," konstatovala jsem. Sledoval mě.

„Vždycky jsi byla taková?" zeptal se. Napila jsem se kávy a podívala jsem se z okna. Déšť trochu zjemnil, ale i tak docela lilo.

Povzdechla jsem si, nepodívala jsem se na něj.

„Ne," přiznala jsem, procházela jsem si vybledlé vzpomínky z dob, kdy jsem byla dítě. Tehdy to šlo s rodičema do háje a byla jsem přinucena rychle dospět...

Sledoval mě, ale nedívala jsem se na něj a nic jiného jsem neřekla... Šel do mé ložnice a po minutě vyšel ven. Podívala jsem se na něj, hodil mi do klína mikinu.

„Na co to je?" zeptala jsem se.

„Jdeš se mnou," řekl. Přetočila jsem oči a hodila jsem mikinu na stolek.

„Ne. Jdi sám. A myslím to vážně, vrať se na hotel," odpověděla jsem.

„Brynn-."

Přerušila jsem ho.

„Ne, Harry. Odejdi," řekla jsem.

Povzdechl si a přešel pokoj. Vzal mé klíče a ohlédl se na mě.

„Ne," řekla jsem. Usmál se, vyšel z bytu a zabouchl za sebou dveře.

„Zatraceně," zamumlala jsem a vstala jsem. Vzala jsem mikinu, utíkala jsem za ním, aby mi vrátil klíče. Už byl dole, rychle jsem si oblékla mikinu a cítila jsem, jak chladný vzduch zasáhl mé nohy. Podíval se přes rameno a strčil si klíče do kapsy a vyšel z bytovky. Utíkala jsem za ním, zavřela jsem za sebou dveře a rychle jsem utíkala po schodech.

Pořád pršelo, ale ne moc. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a zastavila jsem se na konci schodů. Stál na chodníku, čekal.

„Dej mi moje klíče," řekla jsem a natáhla jsem ruku.

„Nep. Jdeš se mnou. Kromě toho, tohle je New York. Mohl bych potřebovat extra ochranu," řekl. Otočil se a rozešel se. Zaskuhrala jsem, rychle jsem ho následovala. Chytila jsem ho za paži a otočila jsem ho k sobě čelem.

„Harry, myslím to vážně. Nejdu. Navíc mám odemčený byt," konstatovala jsem. Podíval se na mě.

„A... nemáš bezpečnostní systém s hromadou kamer?" zeptal se. Povzdechla jsem si, neodpověděla jsem mu.

„Jop, to jsem si myslel. Pojď," řekl a rozešel se. Natáhla jsem se, ale sotva jsem se dotkla jeho rukávu, zastavil se. Otočil se zpátky na mě.

„Brynn, nevidíš, že se snažím jít? Nikam se nedostaneme, když mě budeš zastavovat," řekl. Podívala jsem se přes rameno, měla jsem divný pocit, že jsem byla sledována. Ale po bližším porozhlédnutí kolem nikdo nebyl... Potlačila jsem ten pocit a podívala jsem se na něj.

„Jen... Mi dej klíče," řekla jsem. Docela silně se rozpršelo, chytil mě za ruku, něžně mě potáhl, takže jsme byli vedle budovy, kde tak moc na nás nepršelo.

„Chci, abys šla se mnou. A když ti dám klíče, přinutíš mě vrátit se na hotel a neuvidím tě... kdo ví, jak dlouho," odpověděl, pořád mě držel za ruku, asi proto, abych mu nevzala klíče a neutekla.

„Nechci, Harry. Kromě toho, není to dobrá věc," řekla jsem.

„Prosím?" zaprosil. Kolem nás se pohybovalo pár lidí, ale nikdo z nich nám nevěnoval pozornost. To byla krása New Yorku, všichni srali na ostatní.

„Harry... Ne. Jen mi dej ty klíče," řekla jsem. Podíval se přes rameno a pustil mou ruku.

„Opravdu se mnou nepůjdeš?" zeptal se a zase se na mě podíval.

„Ne," odpověděla jsem.

„Dobře. No. Neuvidím tě brzy," řekl tiše.

„Ano, to je pravda," řekla jsem. Pořád jsem měla divný pocit, ohlédla jsem se přes rameno.

Prošli kolem nás další lidé, déšť jim stékal z deštníku a na ulici se tvořily kaluže. Cítila jsem Harryho ruku, jemně mnou otočil, abych se na něj dívala. Jeho ruka něžně svírala mou čelist a palcem mě pohladil po tváři. Jeho prsty byly studené a mokré od deště.

„Harry... Zase s tím dotýkáním...," řekla jsem. Opět se ohlédl přes rameno a pak se vrátil ke mně. Neodtáhl ruku. Zvedla jsem svou a chytila jsem ho za zápěstí, abych ho od sebe odtáhla. A v tu chvíli mi jemně zvedl čelist, sklonil se a políbil mě...

Věděla jsem, že jsme byli na hodně veřejném místě, okamžitě jsem se odtáhla. Nechal svou ruku spadnout. Než jsem mohla něco říct, vytáhl klíče z kapsy a podal mi je. Pak se otočil a odešel bez dalšího slova...

_______________

Tss, vy jste si mysleli, že tam zůstane navždycky. :) Trochu to nechápu, taky umím být docela zlá, hlavně když mám den blbec, to pak posílám fakáče všemi směry, jako včera. xD To byl potuplovaný den blbec, sralo se mi všechno, co mohlo. xD Dneska to pokračovalo ráno, nějaká ženská se táhla přede mnou skoro celou cestu na autobus a měla jsem chuť na ni zařvat "uhni, ty krávo..." Až se za sebe stydím. °_°

No, ale neudělala jsem to... 

Nicméně, Brynn je taková, jaká je, taky neříká Harrymu, jaký by měl být a proč je takový, jaký je, vždycky si říkám, že nemám důvod někomu něco vysvětlovat a dělám si věci podle sebe. :)

A co bude teď? Konec tenhle kapitoly na mě křičí jedno FRUSTRACE