His Secret Bodyguard // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Část 33

Dojela jsem na hotel. Dveře k jeho pokoji byly pootevřené, tak jsem je nohou otevřela. Jeff stál uprostřed pokoje a díval se na něco.

Strčila jsem si ruku do vlasů, vešla jsem dovnitř a nechala jsem dveře, aby se za mnou zavřely. Díval se na postel, na kterou jsem neviděla. Hádám, že tam ležel Harry.

Pořád jsem se dívala na Jeffa a on se na mě otočil. Měla jsem ruce založené na hrudi.

„Neopovažuj se k němu být zase zlá," řekl.

„Takže... mi říkáš přesně co? Abych nebyla sama sebou?" zeptala jsem se sarkasticky.

„Jenom... k němu nebuď mrcha, to říkám," řekl, prošel kolem mě a odešel z pokoje.

Pomalu jsem šla a zastavila jsem se u noh postele. Ležel na zádech a zíral do stropu.

„Vypadáš, že se tady dobře bavíš," konstatovala jsem. Neodpověděl, ani nedal najevo, že mě slyšel. Opřela jsem se o stěnu za sebou, neřekla jsem nic jiného. Dva mohli hrát tuhle tichou hru...

Stála jsem tam, zírala jsem na něj asi patnáct minut, než se pohnul. Otočil se na bok a přetáhl si polštář přes hlavu.

„Přišla jsem tě udělat ubožejším. Jak to mám udělat, když se na mě ani nepodíváš?" zeptala jsem se. Nic. Uběhlo dalších pět minut beze slova.

„Nenávidím, jak si užíváš, že děláš lidi žalostnými," řekl tiše pořád pod polštářem.

„Jo. To je docela populární názor," řekla jsem.

„A tobě je to jedno? Necítíš nějakou lítost, že ubližuješ lidem?" zeptal se, jeho tón postrádal jakoukoliv emoci.

„Ne," odpověděla jsem.

„Jak?" zeptal se, pořád se ani nehnul.

„Proč? Chceš, abych tě to naučila?" zavtipkovala jsem.

„Ne. Chci vědět, proč máš tak chladné srdce," konstatoval, v jeho hlase byl vztek a netrpělivost. Povzdechla jsem si a minutu jsem nic neříkala. Podívala jsem se na dveře, zajímalo mě, jestli Jeff stál na druhé straně a čekal.

Na chvíli jsem zaváhala. Ale už jsem se rozhodla. Život bez lítosti znamenal riskovat. A taky se bavit. Někdy jsem prostě musela potlačit myšlenky a skočit...

Přešla jsem na druhou stranu a posadila jsem se na postel. Zula jsem si boty, abych neumazala krásné povlečení... Seděla jsem tam tiše další minutu. V hlavě jsem měla varování, varovala mě, abych se nikomu neotevírala. Lehla jsem si na záda na peřinu.

Pomalu jsem vydechla, opatrná, že bych o sobě mluvila.

„Chceš vědět, proč mám chladné srdce?" zeptala jsem se.

„Ano," odpověděl. Na vteřinu jsem zavřela oči, snažila jsem se zastavit srdce, aby mi netlouklo tak rychle. Znovu jsem je otevřela.

„Můj otec," řekla jsem pomalu.

„Co s ním?" zeptal se... Pořád jsem neuvěřitelně váhala, zda mu to říct, ale i tak jsem skočila...

„On a máma se vzdálili, už nechtěli být rodiči. To začalo, když mi bylo pět. Andrew byl o osm let starší než já, takže se mohl bránit... Ale já ne," řekla jsem, snažila jsem se udržet vzpomínky, aby se mi nenavalily do mysli. Uklidňovala jsem se jako obvykle, blokovala jsem je...

„Někdy se mi Andrew snažil pomoct... Ale když mu bylo osmnáct, odešel a nikdy se nevrátil. To mi bylo deset. A nezůstal nikdo, kdo by mi pomáhal bránit mě... Můj táta... Řeknu ti, že byl alkoholik..." Zaváhala jsem. „Harry... trpěla jsem třináct let, jestli ne více. Přes polovinu života jsem byla fyzicky a emočně týraná. Když mi neubližoval, byla jsem vážně zanedbaná. A nikdo mi nepomohl. Všichni viděli ty modřiny a jizvy... Ale... Nikdo se mi nepokusil pomoct," vysvětlila jsem.

Přetočil se a stáhl ze sebe polštář. Díval se na mě.

„To je mi líto," zamumlal. Nedívala jsem se na něj. Rychle jsem si prošla mým normálním procesem, jak jsem se z něčeho dostávala. Stalo se, říkala jsem si. Nemohla jsem to vzít zpátky. Žádné výčitky...

„A Ryan..."

„Brynn..." Jeho tón byl plný lítosti. Nesnášela jsem to. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo litoval. Moje minulost byla za mnou a nic to nezměnilo...

Podívala jsem se na balkon a ucítila jsem ruku na břiše. Odstrčila jsem ji a podívala jsem se na místo, kde ležel.

„Proto nemáš ráda, když se tě někdo dotýká. Že?" zeptal se.

„Nebo možná nemám ráda, když se mě někdo dotýká, protože se lidé musí naučit, jak nešmátrat na ostatní," odpověděla jsem.

„No, já to nedělám. Mám rád fyzický kontakt. Cítím se jako člověk," řekl.

„Nakonec to přejde. Dostaneš se z potřeby kontaktu... Zvláště když jediný důvod, když se tě někdo dotkl, byl ten, aby tě uhodil. Nebo tě držel dole, zatímco tě řezal nožem," konstatovala jsem a odvrátila jsem se od něj.

Zase jsem ucítila ruku na břiše, jeho prsty lehce přejížděly po jizvách. Podívala jsem se na něj, zvedl ke mně oči.

„Kolikrát ti musím říct, abys přestal, než ti to dojde?" zeptala jsem se naštvaně.

Chtěla jsem jeho ruku odstrčit, ale použil druhou ruku, aby mě chytil za zápěstí, jeho ruka byla stále na mém břiše.

„Nikdy bych ti to neudělal," řekl, odtáhl ruku a pustil mě.

„To pro mě nic neznamená. Ryan říkal stejnou věc, když jsem ho poznala," řekla jsem. Stále mě sledoval.

„Brynn... Nikdy bych ti to neudělal. Nikdy. Slibuji," řekl.

Povzdechla jsem si a zírala jsem do stropu. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře, nechtěla jsem se pohnout. Mohla jsem vidět Jeffa, jak stál na konci postele a díval se na nás.

„Super... Teď jste tady dva," řekl. Harry pořád ležel na boku a díval se na mě.

Nikdo z nás mu nevěnoval pozornost.

„Co se, sakra, stalo, když jsem odešel?"

______________

Jakoooo... Proč by cítila lítost, že někomu ubližuje, když nikdo necítil lítost, když bylo ubližováno jí? kde by se to asi tak naučila? Harolde, koukej na to trochu jejíma očima. O.O