Deal || Czech Harry Styles fanfiction

57. chapter ♦ I wasn't ready

Pohled Harryho

"Vždycky se chovám jako idiot." řekl jsem a trochu se zamračil, přičemž jsem si obratně zavazoval kravatu. Díval jsem se u toho do velkého zrcadla, před kterým jsem už nejméně deset minut stál. Tobyas posedával v křesle o kousek vedle, popíjel skotskou a procházel finální návrhy smlouvy. "I když si pokaždé řeknu, že příště se musím chovat lépe." doplnil jsem s povzdechem. 

"Nevím, co bych ti měl na to říct, nejsem nějaká vztahová poradna." pronesl Tobyas a mně neušlo, jak se tím trochu bavil. Koukl jsem se na něho přes rameno a věnoval mu nepříjemný pohled, díky čemu bylo vidět ještě víc, že moje nálada není zrovna nejlepší. Nevěděl jsem co dřív s firmou, většina zaměstnanců mi přišla neschopná, ovšem stejně mě nejvíc štvala celá situace s Jasmine.

Vždycky když byla v mé blízkosti, tak jsem si nemohl pomoc a choval se opravdu strašně, a když jsem to o sobě uznal už i já, muselo to být opravdu špatné. Divil jsem se, že mi ještě nedala facku a neposlala bůh ví kam. Chtěl jsem to mezi námi napravit, musel jsem, jelikož když jsem jí pokaždé viděl, utvrzoval jsem se ještě víc v tom, že je pro mě perfektní.

 Pokud jsem nebyl zrovna zaplavený prací, myslel jsem na ní a vzpomínal, co všechno jsme spolu zažili. Rekapituloval jsem každou společnou minutu, kterou jsem si neužíval takovým způsobem, jakým jsem měl. Rozhodně jsem se měl chovat jinak, vážit si jí a neudělat hlouposti, což s mojí povahou bylo ovšem těžké.

"Posloucháš mě, Harry?" okřikl mě Tobyas, díky čemu jsem se přistihl u toho, že jsem se opět ztratil ve svých myšlenkách. Upravil jsem si lem u saka a otočil se na svého kamaráda, který teď na mě upíral svůj pronikavý pohled.

"Ehm, ne, promiň." přiznal jsem a prohrábl si nervózně vlasy, načež jsem se posadil do volného křesla a vzal si svou poloprázdnou sklenku se zlatavou tekutinou. "Zamyslel jsem se." dodal jsem potom, co jsem se pohodlně usadil.

"Všiml jsem si." ujistil mě Tobyas s pobaveným úšklebkem. "Ale teď k tomu, co jsem říkal před chvílí." pronesl, a pak se napřímil. Povytáhl jsem obočí, čím jsem ho vyzval k tomu, aby mluvil. "I přes všechny věci, co se mezi vámi staly, je pořád tady. Vzala to místo, kdyby tě opravdu nesnášela, tak by to rozhodně neudělala, pokud by se ti nechtěla nějak pomstít nebo..." povídal dál a zarazil se, jelikož tohle zrovna nechtěl říct.

"Tohle mě má povzbudit?" zeptal jsem se ho a zašklebil se, načež jsem dopil zbytek pití. Skleničku jsem odložil na stolek vedle, a potom začal bubnovat prsty o stranu křesla.

"Ne, vůbec jsem to takhle nemyslel." ujistil mě a věnoval mi upřímný úsměv, čím mi naznačil, že už celou situaci nebere jako srandu, ovšem radí mi jako kamarád. "Chtěl jsem říct, že máš šanci, ale musíš jít dát čas a netlačit na ní." objasnil a na několik vteřin se odmlčel. "A už vůbec na ní vytahovat jejího kamaráda nebo kdo to je. Ukaž jí ze sebe to nejlepší, ne nejhorší vlastnosti, co máš a přiznejme si, těch je opravdu hodně." řekl, díky čemu jsme se vrátili zase k našemu typickému pošťuchování.

"Možná bys mohl začít s poradnou, kdyby ti nevyšla kariéra bankéře." neodpustil jsem si mu říct a zkontroloval čas na hodinkách, který značil, že bychom měli vyrazit. "Už je čas jít." oznámil jsem a mrkl na Tobyase, který souhlasně přikývl. "Takže pojedeme zvlášť a sejdeme se v restauraci?" ujistil jsem a tázavě povytáhl obočí.

"Jo." souhlasil a významně se na mě zadíval. "Nechovej se jako idiot."

Pohled Jasmine

"Takže jdete na večeři?" zeptala se mě Lucille, jejíž tvář jsem viděla na obrazovce svého notebooku. Poslední dobou jsme spolu komunikovaly pomocí videohovorů, jelikož to bylo alespoň o něco osobnější než pouhé volání telefonem, také mnohem levnější, což byl příjemný bonus.