Deal || Czech Harry Styles fanfiction

19. chapter ♦ Not too bad

Probudila jsem se kvůli nepříjemné tupé bolesti krku. Pomalu jsem otevřela oči, a pak rychle zamrkala, abych si přivykla na prudké osvětlení kolem mě. Trvalo pár vteřin, než jsem se zorientovala a došlo mi, že to všechno, co se stalo, nebyl jen příšerný sen. Opravdu jsem byla v nemocnici a čekala na to, až mě pustí k mému bráškovi.

Promnula jsem si krk, abych zmírnila bolest, ale najednou mi došla jedna věc. Ležela jsem na boku, i přesto, že jsem usnula vsedě. Hlavu jsem měla na něčem položenou, to že to byl Harryho klín, mi došlo až potom, co jsem se posadila. Nejistě jsem se na něho podívala. Spal, přičemž měl hlavou zakloněnou dozadu a rty nepatrně pootevřené.

Tiše jsem si povzdychla, a pak se trochu protáhla, protože jsem byla naprosto rozlámaná. Teď mě bolel nejenom krk, ale přidaly se k tomu i záda. Potom, co jsem se posadila normálně, jsem se rozhlédla kolem sebe. Můj pohled padl na hodiny, které byly na protější stěně za pultem, kde seděla zdravotní sestra. Bylo něco kolem půl šesté ráno.

"Jasmine?" uslyšela jsem náhle za sebou Harryho hlas, který byl ještě hlubší a chraplavější, než obvykle. Pomalu jsem otočila hlavu a podívala se na něho přes rameno, tázavě jsem povytáhla obočí. "Taky tě tak bolí záda?" zeptal se k mému překvapení.

"Co myslíš?" odpověděla jsem mu otázkou, a pak se ještě jednou protáhla, i když to bylo k ničemu. Spaní na nemocničních nepohodlných židlích byl jasný předpoklad k tomu, že vás ráno budou bolet záda a budete si připadat rozlámaní.

"Bože, i když mám kocovinu, tak se cítím líp." zamrmlal Harry, načež se poškrábal na zátylku. Nic jsem mu na to neřekla, proto mezi námi začalo panovat ticho, které přerušil po nějaké době on. "A jak se cítíš?" položil otázku. Věděla jsem, že tentokrát se ptá na to, jak se cítím po psychické stránce. Abych byla upřímná, tak jsem to ani pořádně nevěděla. Přišla jsem si strašně prázdně.

"Vlastně ani nevím." pronesla jsem odpověď, načež jsem se trochu ušklíbla. Opřela jsem si lokty o kolena a předklonila se dopředu, obličej jsem si skryla do dlaní. Zhluboka jsem se nadechla, a pak ucítila, jak mi Harry položil ruku na rameno.

"Isaac určitě bude v pořádku." řekl Harry tichým hlasem, přičemž mě začal, pohladil po paži. Podívala jsem se na něho a zavrtěla hlavou, protože jsem si tím postupně přestávala být jistá. Už se léčil tak strašně dlouho a žádné zlepšení se neukázalo, spíš naopak.

"A co když ne?" zašeptala jsem tiše, a pak rychle zamrkala, protože jsem ucítila, jak se mi slzy začaly drát do očí. Jenom pomyšlení na to, že by umřel, mě trhalo zevnitř na kousky. "Co když mu nenajdou vhodné srdce včas? Víš jak dlouho už na něj čeká?" dodala jsem po chvíli, a pak zavřela na pár vteřin oči.

"On potřebuje transplantaci srdce?" zeptal se Harry udiveně a já přikývla na souhlas.

"Jo." špitla jsem tiše, a po kratším odmlčení pokračovala dál. "Má totiž vrozenou vadu." dodala jsem na vysvětlenou. Bylo pro mě těžké o tom mluvit za jakékoliv situace, protože to pro mě bylo hodně citlivé téma.

"To je mi líto." pronesl Harry potichu a já se musela ušklíbnout, jelikož to říkali všichni. Všem ho bylo strašně líto, ale na co mu byla nějaká lítost? Issac sám lítost nesnášel. Chtěl, aby se všichni kolem něho chovali, jako že je naprosto zdraví, proto jsem se o to i snažila, ale poslední dobou to bylo těžší a těžší. "Za chvíli jsem zpátky." vyrušil mě najednou z myšlenek Harryho hlas. Přikývla jsem na souhlas, a pak sledovala, jak mizí jeho rozmazaná záda.

Otřela jsem si uslzené oči rukávem od kabátu, a pak je zavřela. Opřela jsem se zády o opěrku židle a dala si ruce do kapes, protože mi pořád byla zima, i přesto, že tady v nemocnici byla naprosto normální teplota. Aniž bych to sama chtěla, tak mé myšlenky zase spadly k Isaacovi. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme chodili dřív do parku blízko našeho bytu a houpali se na houpačkách.