Deal || Czech Harry Styles fanfiction

5. chapter ♦ I had to help

Vyhrabat se z postele bylo pro mě ráno extrémně náročné, což u mě nebylo zvykem. Možná to dneska bylo tím, že jsem věděla moc dobře, co mě čeká. V půl deváté jsem musela být v hotelu Plaza, což bylo místo, kde se ta akce konala, přesněji v tanečním sále. Tam jsem musela být do té doby, než přijede oficiální organizátorka, která nemohla přiletět dřív, jelikož se zdržela na svatbě nějaké celebrity nebo co, raději jsem to ani nechtěla vědět. Pak jsem měla v plánu se vrátit domů, aby mi Lucy pomohla připravit se, načež mě měl vyzvednout Sebastian. Všechno jsem měla načasované snad do poslední vteřiny. Samozřejmě mě to stresovalo, když jsem byla naprostá perfekcionalistka.

Lucy měla dneska focení, ovšem slíbila mi, že určitě do doby, kdy jí budu potřebovat, se vrátí domů. Byla naštvaná, že nemohla jít se mnou a pomoc mi s organizováním, protože to byla přesně věc pro ni. Milovala takovéhle akce, navíc by to bylo poprvé, co by toho mohla být součástí. Uklidňovala jsem jí tím, že až prorazí jako modelka, tak si je bude pořádat každý víkend.

Netrvalo dlouho a já byla připravená k odchodu. Protože jsem tušila, že budu muset hodně pracovat, oblékla jsem se pohodlně. Vzala jsem si svoje oblíbené džíny a obyčejný černý kabát, taky jsem si vybrala tmavě hnědé kotníčkové kozačky bez podpatku, jelikož jsem si byla jistá tím, že budu muset hodně chodit. Nechtěla jsem si ničit nohy v podpatcích, to bude stačit večer, nemluvě o tom, že by to stejně nikdo ani pořádně neocenil. Přehodila jsem si velkou černou kabelku přes rameno a vydala se pryč, předtím jsem samozřejmě pro jistotu ještě zamkla vstupní dveře od bytu.

Cestou k hotelu jsem pořádně promrzla, i když jsem šla jenom kousek po ulici. Nedělalo mi sebemenší problém to najít, jelikož jsem si včera našla cestu na internetu, nemluvě o tom, že tuhle budovu by snad přehlédl málokdo. Parkovala před ní samé luxusní auta, personál pomáhal hostům vysedat a nasedat a jednoduše to tu vypadalo jako úplně z jiného světa. Vešla jsem dovnitř, když mi vrátník v zelené uniformě otevřel dveře. V poděkování jsem se na něho trochu usmála, ovšem všimla jsem si, že vypadal trochu zmateně, jelikož jsem sem tak nějak nepasovala. Jakmile jsem se ocitla ve velkolepé vstupní hale, zamířila jsem k recepci, protože jsem neměla nejmenší ponětí, kam dál jít.

„Ehm, dobrý den.“ pozdravila jsem nejistě recepčního, který mi zdvořile pozdrav oplatil, přičemž se zeptal, jak mi může pomoc. „Já tu mám organizovat dnešní večírek.“ začala jsem a trochu se odmlčela, protože jsme tak nějak nevěděla, co dál říct.

„Jasmine Stephnes?“ zeptal se a já přikývla. „Zavolám vám někoho, kdo vás odvede.“ mile se na mě usmál, přičemž hned vzal sluchátko od telefonu a něco hbitě na něm dlouhými prsty naťukal. „Ano, už je tady.“ chvíli mlčel a jen přikyvoval, i když to osoba na druhé straně telefonu nemohla vidět. „Dobře, dobře. Za chvíli tam bude.“ byla jeho poslední slova, předtím než zavěsil. „Doprovodí vás Arthur.“ oznámil, a pak mávl na mladého kluka, který mě pozdravil, během čeho se trochu uklonil. Nejistě jsem ho pozdravila a usmála se.

Během chvíle jsem se ocitla v místnosti, která byla jenom předsíň pro hlavní sál, ovšem stejně to tu vypadalo naprosto magicky. Všechno bylo ve zlaté barvě a místnosti dominoval velký lustr, který musel rozhodně upoutat pozornost všech jako první. Prošla jsem celým sálem, než jsem se dostala do obrovského tanečního sálu, který byl také laděn do zlaté barvy. Vevnitř stála skupinka lidí, nejspíš ti, kteří mi měli pomoc. Nejistě jsem se na ně podívala a přemýšlela, jak si získat jejich pozornost, než jsem to stačila vymyslet, tak se na mě všichni otočili.

„Ehm, takže, zdravím.“ začala jsem nervózně, ale ještě předtím jsem si vytáhla z kabelky tablet, ve které mi včera poslali všechny plány. Člověk by se divil, ale dokonce každá kytka musela být na správném místě a snad i v přesném úhlu, jednoduše šílenost. „Nikdy jsem nic takového nepořádala, takže buďte prosím shovívaví.“ oznámila jsem upřímně a nepatrně se k tomu usmála. „Jako první musíme připravit stoly a…“ začala jsem mluvit, a jakmile jsem to dokončila, tak všichni začali pracovat. Než jsem se nadála, tak uběhli asi dvě hodiny a my pořád neměli za sebou ani čtvrtinu toho všeho, naštěstí času bylo dost.