„Ty nemáš žádnýho chlapa a já rovnou dva, to není normální." pronesla moje spolubydlící, která byla naneštěstí zároveň moje nejlepší kamarádka už od školky. „Musíme s tím něco udělat." dodala hned na to Lucille, přičemž si trochu upila z horkého čaje, který jsem pro nás obě uvařila k snídani, jako každé ráno. Jak se dalo už na první pohled poznat, tak ta zodpovědnější z nás dvou, jsem byla já. Vlastně i Lucy přiznala, že nebýt mě, tak by se nedokopala k tomu, aby alespoň občas uklidila v našem společném bytě, který jsme si pronajaly v Brooklynu. Nebyla to žádná sláva, ale nám to stačilo. Vlastně upřímně na lepší jsme ani neměli, protože Lucy byla začínající modelka a já většinu své výplaty musela investovat jinam, než do bydlení.
„Lucy, vážně si vážím tvojí snahy, ale poslední věc, na kterou teď mám čas myslet, jsou nějací chlapi." řekla jsem s menším úšklebkem na tváři, a přitom se na ní otočila od kuchyňského pultu, kde jsem zrovna pokládala misku od snídaně do dřezu.
„To je přesně ono, proč nějakýho potřebuješ! Aby ti pomohl vyčistit hlavu a zapomenout na všechny ty tvoje problémy." stála si pořád neoblomně za svým jako vždycky. Jen jsem si nad jejími slovy tiše povzdychla a dál je ignorovala, to byla jediná možnost, jak jsem se z téhle debaty mohla dostat.
„Budu už muset jít, nebo přijdu pozdě." poznamenala jsem při pohledu na hodiny, visící na druhé straně naší malé útulné kuchyně spojené zároveň s obývacím pokojem. Pak jsem se natáhla pro hrnek s mým čajem, ale jakmile jsem si spálila jazyk, tak jsem ho položila zpátky.
„Jasně, běž. Jelikož kdyby se náhodou naše perfekcionalistka zpozdila o pár minut, tak by se její svět sesypal." neodpustila si rýpnout, přičemž se pobaveně zašklebila. Pak si přehodila své dlouhé blond vlasy přes rameno spíše už automatickým gestem, o kterém ani nevěděla, že ho vykonává.
„Řekni mi, proč se s tebou vůbec bavím?" zeptala jsem se jí s náznaku pobavení v hlase, než jsem vešla do pokoje, ale dveře jsem nechala otevřené, tudíž jsem jí slyšela, jak na mě křikla v odpovědi.
„Jelikož jsem úžasná a nejde mě nemilovat." odpověděla mi se smíchem, ke kterému jsem se krátce přidala. Zastavila jsem se před zrcadlem s masivním zlatým rámem a prohrábla si své hnědé rozpuštěné vlasy, které mi ve vlnách spadaly někam pod lopatky. Naposledy jsem zkontrolovala svůj vzhled, než jsem se natáhla na věšák pro černý teplý zimní kabát. V New Yorku teď panovala pořádná zima, teploty během dne většinou ani nepřesáhli nulu, proto jsem si také nazula teplé kotníčkové kozačky na podpatku, o kterých jsem věděla, že mě spolehlivě zahřejí.
„Nevím, kdy se vrátím, ještě se stavím po práci za Isaacem a pak musím ještě něco koupit. V lednici nic není, kromě toho starýho mlíka." oznámila jsem Lucy, když už jsem stála u vchodových dveří a strkala si klíče do kapsy.
„Jasně, já mám dneska pár castingů. Takže mi drž palce a Issaca pozdravuj. Měj se." rozloučila se, načež jsem já vyšla z bytu. Nemělo cenu přivolávat výtah, protože než by přijel, tak bych stihla být po schodech třikrát dole, i když jsem bydlela v pátém patře. Na stanici metra jsem to měla naštěstí kousek, necelé dvě minuty svižnější chůze. Od staršího muže, který stál před stanicí, jsem si vzala noviny a za to mu dala do dlaně kovovou minci. Usmál se na mě a já mu zvednutí koutků oplatila, hned byl den o něco lepší. Byla už moje tradice si kupovat denně noviny, protože jsem si tím zkracovala téměř půl hodinovou cestu do centra města, kde sídlila budova firmy, pro kterou jsem pracovala.
Po nějaké chvíli jsem stála před vysokou prosklenou budovou, kam jsem chodila skoro každý den poslední půl roku. Na svojí práci jsem si rozhodně nemohla stěžovat, pracovala jsem jako osobní asistentka pro šéfa, který byl milý, a navíc mě to bavilo, dokonce jsem měla šanci, že bych časem třeba mohla získat nějakou náhodou lepší pozici, což by bylo rozhodně úžasné.
ČTEŠ
Deal || Czech Harry Styles fanfiction
FanfictionJak daleko je člověk schopný zajít, aby zachránil osobu, kterou miluje?