Deal || Czech Harry Styles fanfiction

32. chapter ♦ Someone like me

Pohled Haryho

Seděl jsem na židli a sledoval Jasmine, která se právě bavila se svými rodiči. Stáli ode mě několik metrů, přičemž nás dělila skleněné zeď, ovšem já pořád moc dobře viděl, jak je Jasmine šťastná a jak se zároveň bojí. Byla to náročná operace, nemluvě o tom, že přinášela velké množství rizik, kterého ohrožovali život jejího bratra. Chtěl jsem jí nějak pomoc, ale nenapadal mě žádný způsob. V tuhle chvíli jsem byl bezmocný a to jsem nesnášel. Rád jsem měl všechno pod kontrolou, protože jsem pak věděl, co se stane, ovšem teď to taky nebylo. Nikdo nevěděl, co se stane.

Nakonec jsem si tiše povzdychl a dopil zbytek kávy, který jsem měl v papírovém kelímku. Vstal jsem a zahodil kelímek do koše po mé pravici. Promnul jsem si zátylek, jelikož jsem cítil, jak ho mám ztuhlý. Musel jsem nosit ten příšerný šátek, aby mi držel ruku, kterou jsem měl pohmožděnou a v ortéze. Zhluboka jsem se nadechl, a pak se vydal k Jasmine, která se na mě krátce koukla, načež zamířila mým směrem, ovšem ještě předtím řekla něco mým rodičům.

"Nemusíš tady čekat." pronesla tišším tónem hlasu, když stála ode mě asi metr. Dívala se na mě, přičemž si založila ruce na hrudi a trochu se zhloupla na špičkách. "Už jsi tu byl minule a-" rozhodně chtěla mluvit dál, ale já jí skočil do řeči.

"V pohodě." ujistil jsem jí, načež jsem zvedl jeden koutek v menším úsměvu. Věděl jsem, že je na mě naštvaná, kvůli tomu, co jsem jí řekl. Slov, jenž  jsem vypustil ze svých úst, jsem litoval hned potom, co jsem je vyslovil, ovšem než jsem se stačil omluvit, Jasmine už byla pryč a já se nezmohl na to, abych jí dohnal.

"Já to myslím vážně, Harry." řekla, během čeho naklonila hlavu nepatrně na stranu. "Určitě máš na práci něco lepšího, než tady čekat se svou zaměstnankyní." dodala, přičemž největší důraz dala na poslední slovo. Všiml jsem si, jak se snažila znít, jako že jí to nevadilo, ovšem já věděl, že to cítí úplně opačně.

"Jasmine, víš moc dobře, že jsem to tak nemyslel." namítl jsem a zamračil se. Chvíli mezi námi panovalo ticho, nakonec jsem se zhluboka nadechl a promluvil. "Omlouvám se." řekla jsem a myslel to naprosto vážně. Doufal jsem, že mi budě věřit. Ani jsem netušil, proč mi na tom tolik záleží. "No, tak." řekl jsem, když jsem viděla, jak se tvářila. Odvrátila pohled, přičemž se tvářila, že je zajímavé sledovat bílou stěnu vedle nás. Položil jsem jí svou zdravou ruku na její dlaň, čímž jsem si získal její pozornost. Podívala se zpátky na mě.

"Co chceš slyšet?" zeptala se mě a povytáhla obočí. "Že ti odpouštím?" pokračovala hned dál, aniž by mi dala šanci cokoliv říct. "Fajn, odpouštím ti, jestli to znamená, že se o tom už nebudeme bavit." řekla rychle, až jsem měl co dělat, abych jí rozuměl. Přimhouřil jsem oči a zkoumavě se na ní podíval. "Víš, jsem nervózní a poslední, co chci řešit je tohle." dodala, načež jsem si uvědomil, jak se jí vlastně klepe ruka. Povzbudivě jsem se na ní podíval.

"Určitě bude v pořádku." řekl jsem a opět zvedl nepatrně koutky do menšího úsměvu. Jen slabě kývla hlavou, a potom mezi námi začalo panovat ticho. "Chceš, abych zůstal?" zeptal jsem se jí a čekal na její odpověď, kterou jsem se rozhodl akceptovat. Pokud mě to nebude chtít, tak odejdu, ovšem rád bych byl za to druhé. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem chtěl všechen svůj čas trávit s ní, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem byl samotář, nebo spíš jsem měl rád chvíli pro sebe, ale s Jasmine bych mohl být pořád. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

"Jestli chceš." odpověděla neurčitě, předtím než pevně sevřela rty k sobě. Byl jsem si jistý, že chtěla, abych tu zůstal, což mě donutilo se malinko usmát. Zbožňoval jsem, jak se chovala rozporuplně. Nikdy jsem totiž pak nevěděl, co bych měl čekat, což se mi u lidí moc často nestávalo. Vždycky jsem v nich dokázal číst jako v otevřené knize, ale Jasmine byla výjimka. Vždycky, když jsem si myslel, že jsem jí konečně pochopil, udělala něco, čímž mě opět vyvede z míry.