Deal || Czech Harry Styles fanfiction

66. chapter ♦ Judgement Day

Posledních pár dní před soudem uteklo jako voda. Jak se vše blížilo, byla jsem čím dál tím víc nervózní, ovšem pořád to bylo nic proti tomu, jak jsem se cítila teď. Celá jsem se klepala a žaludek měla jako na vodě, když jsem vstupovala do budovy soudu. Všude kolem byla hromada lidí, ovšem já nebyla schopná je vnímat.

Mé podpatky klapaly o mramorovou podlahu, jak jsem šla svižnou chůzí směrem k soudní síni. Ucha kabelky jsem pevně svírala v ruce a snažila se zhluboka dýchat, abych se alespoň trochu uklidnila, ovšem bylo to zbytečné. Stejně jsem se cítila nesvá, nedokázala jsem si ani představit, jak se mohl právě cítit Harry.

Neviděla jsem ho od té chvíle, co jsem byla propuštěna. Steven mi dával vědět, jak se má, ale většinou se jednou o stručné zprávy typu, že v rámci možností je mu dobře a podobně. O moc moudřejší jsem z toho nebyla, na druhou stranu mě to aspoň uklidnilo.

Stejně tak mě uklidňovalo, že jsme našli stopu. Sebastiana. Bylo příliš málo času, aby Steven našel důkazy a mohl začít vést proti němu případ, ale stačilo to na to, aby se mohly důkazy použít v obhajobě Harryho. Aby se vše nezdálo tak snadné, musel zde být samozřejmě háček. Musela jsem vypovídat, čím se rušila dohoda a já mohla být klidně znova obžalovaná. Riziko jsem ovšem byla schopná přijmout bez mrknutí oka. Věřila jsem totiž v naše vítěství, ani jsem si nechtěla představovat, že prohrajeme. Nesmělo se to stát.

Odbočila jsem a dostala se na další dlouhou chodbu, v jejíž středu stál Harry a mluvil se Stevem, přičemž mával kolem sebe rukama a dost výrazně gestikuloval. Trochu jsem zpomalila a zamračila jsem, hned jsem věděla, o co jde. Harrymu jsme plán neřekli, protože by nesouhlasil, o tom nebyl sebemenších pochyb.

Netrvalo dlouho a byla jsem jen kousek od nich, zastavila jsem se a jen je mlčky sledovala, dokud mě Steven nepostřehl. Otočil se na mě a semkl rty do pevné linky, Harry ještě pár vteřin na to mluvil, ale nakonec si mě také všiml, hned zmkl. Chvíli jsme všichni jen tiše na sebe koukali, dokud Steven nepromluvil.

"Začínáme za deset minut, takže máte pět na to, abyste si to vy dva vyřešili." řekl prostě chladným hlasem a uhladil si kravatu. "Budu čekat uvnitř, vy dvě hrdličky." doplnil s kývnutím, a bez jakéhokoliv dalšího slova odešel do soudní síně. Přešlápla jsem z nohy na nohu a čekala, kdo promluví z nás první. Snažila jsem se přijít na správná slova, Harry je pravděpodobně našel dřív než já.

"Zbláznila ses?" zeptal se mě s významným pohledem a znovu rozhodil rukama do stran. "Byla jsi z toho venku a ty se dobrovolně vrátíš. Vlastně ještě hůř." doplnil a zavrtěl nevěřícně hlavou.

"A co jsi čekal? Že budu jen sedět a sledovat, jak jdeš bezdůvodně do vězení?" odpověděla jsem mu otázkou a napřímila se, abych svým slovům dodala ještě větší váhu. "Myslela jsem, že mě znáš lépe." dodala jsem, protože musel moc dobře vědět, že budu dělat všechno v mých silách, aby vše skončilo dobře.

"Právě, že tě znám a záleží mi na tobě." pronesl a udělal krok vpřed, sklopil pohled a zadíval se na mě. Na sucho jsem polkla a hleděla na něho, čekala jsem na jeho další slova, protože jsem věděla, že ještě neskončil. "Nechci, abys skončila špatně a zničila si kvůli mě život. Už tak jsem toho udělal dost, tudíž bude pro tebe nejlepší, když se otočíš a odejdeš jako jsi přišla." doplnil a nespouštěl ze mě pohled.

"Nikam nepůjdu. Tohle zvládneme, dobře?" řekla jsem a myslela jsem svá slova naprosto vážně. "Spolu." dodala jsem tiše potom, co jsem sklopila pohled k zemi. Pár vteřin následovalo ticho, bála jsem se toho, jak Harry zareaguje, protojsem byla překvapená jeho následujícími slovy.