Deal || Czech Harry Styles fanfiction

Epilog

"Mami!" uslyšela jsem slabý hlas a následně ucítila dotek na rameni, který mě donutil otevřít oči. "Mami!" zopakoval Parker, čím mě donutil instinktivně nahmat vypínač lampičky a rozsvítit světlo. Rozespale jsem se podívala na malého kluka, který stál vedle mé postele se strachem ve tváři a plyšovým medvídkem v ruce.

"Co se děje, broučku?" zeptala jsem se ho starostlivě a nadzvedla se na loktu, abych ho mohla pohladit lehce po jeho hnědých vlasech. "Měl jsi zase noční můru?" doplnila jsem tázavě a posadila se, abych si ho mohla přitáhnout k sobě do náruče a popřípadě ho nechat spát vedle mě v posteli, když zde bylo volné místo jako obvykle.

"Ne." odpověděl, což mě donutilo se trochu pousmát, ovšem můj úsměv zmizel stejně rychle jako se objevil. "Ale slyšel jsem dole někoho chodit." vysvětlil důvod jeho strachu, který jsem rozhodně chápala. Sama jsem se zde bála, bydleli jsme v obrovském rodinném domě na okraji města, což nebylo pro mě zrovna příjemné, když jsem zde často bývala přes noc jen s Parkerem.

"Zůstaň tady, dobře?" pronesla jsem potom, co jsem se posadila a natáhla se k němu, abych mu mohla dát pusu na čelo. "Hned budu zpátky." ujistila jsem ho, jelikož jsem byl přesvědčená o tom, že se mu to jen zdálo, ale stejně jsem si chtěl být jistá, že tu nikdo není.

"Dobře. Ale rychle." poprosil mě během toho, co jsem mu pomáhala zalést si do postele místo mě. Přitáhla jsem mu deku až k bradě a povzbudivě se na něho koukla.

"Neboj, než se naděješ, budu tady." uklidňovala jsem ho, i když se na mě nevěřícně díval. "Zatím ti Pan Méďa bude dělat společnost. Ano?" dodala jsem a naposledy jsem se na něho podívala, než jsem vyšla z ložnice a potichu za sebou zavřela dveře.

Ještě než tiše klaply, otočila jsem se na svého syna a malinko se pro sebe usmála, jelikož právě něco šeptal svému medvídkovi. Když jsem však pohlédla na prázdné místo vedle něho, můj úsměv ochlabl. Už jsem si ani pořádně nepamatovala, kdy zde Harry naposledy spal, jelikož byl stále pryč kvůli práci.

Dál jsem se tím nezaobírala, jelikož jsem uslyšela kroky v přízemí. Na sucho jsem polkla, protože jsem si myslela, že to byl jen výplod Parkerovi fantazie, ale mýlila jsem se. Tiše jsem našlapovala vpřed chodbou bez zapnutého světla, které jsem ani nepotřebovala, protože jsem to zde znala nazpaměť. Věděla jsem, kdy přesně zahnout, abych mohla sejít dolů po točitých schodech.

Ještě předtím, než jsem to udělala, popadla jsem baseballovou pálku, která se válela na zemi společně s věcmi z Parkerova dnešního zápasu. Pevně jsem jí svírala v ruce, jelikož dole někdo chodil, tím jsem si teď byla víc než jistá.

Jakmile jsem sešla z posledního schodu, ucítila jsem studené dlaždičky, což mě probralo ještě víc. Srdce mi bušilo jako o závod, neměla jsem vůbec ponětí, co to vlastně dělám, nohy mě vedly vpřed, aniž bych si to pořádně uvědomila.

Opatrně jsem obešla stolek, který se nacházel ve středu haly, a pokračovala dál směrem ke kuchyni, odkud jsem slyšela šramot. Už jsem téměř byla před velkými dveřmi vedoucími do kuchyně, když v tom se rozsvítilo světlo, které mě na několik vteřin oslepilo a já tím pádem viděla jen siluetu.

"Panebože!" vykřikla jsem a instinktivně mávla pálkou kolem sebe. Vteřinu na to jsem si uvědomila, že přede mnou stojí Harry pravděpodobně vyděšený jako já, možná i trochu víc. Chvíli jsme se na sebe jen dívali a já se snažila zpracovat, že je doma, protože měl přiletět z Bostonu až zítra odpoledne. Pravděpodobně letěl rovnou z jednání, měl na sobě teď už pomačkaný oblek a kolem krku mu visela kravata.