Deal || Czech Harry Styles fanfiction

22. chapter ♦ You're lying to yourself

Jeho horké rty jsem cítila na těch svých jen pár vteřin, stejně to ve mně vyvolalo velké množství pocitů. Nevěděla jsem pořádně, co si mám myslet a hlavně co dělat. Jakmile se ode mě Harry odtáhl, rychle jsem zamrkala. Potlačila jsem silné nutkání dotknout se konečky prstů svých rtů. Nemohla jsem uvěřit, že to vážně udělal.

"Jsem Harry Styles." slyšela jsem představit se Harryho, což mě také probralo z mého transu, pokud se to tak dalo nazvat. Koukla jsem se na Wrena, který působil nejistě, a pak se otočila na Harryho, který si mě majetnicky tiskl rukou ke svému tělu. Jakmile se naše pohledy střetly, nepatrně se ušklíbl.

"Wren McDaniel." řekl své jméno Wren, načež natáhl svou ruku před sebe, aby si mohli s Harrym potřást. Harry ovšem zůstal nehybně stát na místě a doslova ho propaloval pohledem, který kdyby mohl vraždit, tak by rozhodně vraždil.

"Mohl bys nás na chvíli omluvit, Wrene?" pronesla jsem konečně hlasem, který se mi pořád chvěl i přesto, že jsem se snažila znít co nejjistěji. Upřímně jsem si chtěla dál povídat s Wrenem a dozvědět se co dalšího je nového, ale teď jsem to musela vyřešit s Harrym.

"Ehm, jasně." řekl, a pak si nervózně prohrábl vlasy. "Určitě se ještě někde potkáme. Rád jsem tě zase viděl, Jasmine. Pane Stylesi." rozloučil se a hned na to se vydal pryč. Sledovala jsem, jak jeho mohutná postava zmizela mezi ostatními.

"Jsi normální?" zašeptala jsem, potom, co jsem se otočila na Harryho. To, že jsem byla naštvaná, se dalo snadno poznat z mého tónu hlasu. "Proč jsi to sakra udělal?" pokračovala jsem dál po kratší odmlce.

"Myslím, že bychom si o tom měli promluvit někde jinde." namítl Harry. Než jsem se nadála, tak jsem s ním mířila ven ze sálu. Cestou jsme pozdravili pár lidí a nakonec se dostali na liduprázdnou chodbu. Chtěla jsem se zastavit, ale Harry šel pořád dál. "Do kanceláře." řekl prostě a chladně. Zamračila jsem se, ale následovala ho, nic jiného mi nezbývalo.

"Pane Stylesi." pronesla Camille, jakmile jsme vešli do kanceláře. Odsunula se na židli o trochu dozadu, a pak vstala. "Připravila jsem ty…“ rozhodně chtěla mluvit dál, ale Harry jí skočil do řeči, aniž by se na ní pořádně podíval. Nesnášela jsem, jak měnil nálady. Teď to byl zase arogantní idiot, kterého bych nejradši uhodila nejbližším předmětem po hlavě.

"Camille, dej si teď pauzu. Dojdi si na oběd nebo podobně." řekl prostě Harry, během čeho já upírala pohled na jeho zmatenou sekretářku. "Aspoň hodinu tě tady nechci vidět." dodal hned na to pořád ne dvakrát příjemným tónem hlasu."Ehm, dobře." řekla Camille nejistě, načež se porozhlédla po místnosti, ale nakonec se koukala zase na nás. "Stejně jsem chtěla jít na oběd, takže…“ pronesla a mně bylo hned jasné, že obědvat vážně jít nechtěla, ovšem jinou možnost nejspíš neměla. Cítila jsem, jak se mi začaly červenat tváře, jelikož si z téhle situace musela odvodit něco jiného, ale na jejím místě bych si rozhodně myslela to stejné.

"Skvělé." vyslovil Harry, a pak se rozešel do jeho kanceláře společně se mnou. Zavřel za sebou a v ten moment mě konečně pustil. Využila jsem své šance a přešla na druhou stranu kanceláře, přičemž jsem založila ruce na hrudi.

"Můžeš mi teď už konečně vysvětlit, proč jsi to udělal?" zeptala jsem se Harryho, a potom se na něho otočila. V tuhle chvíli se už opíral o stůl, přičemž bubnoval prosty o skleněnou desku jeho stolu. Na tváři mu pohrával menší úšklebek, což mě neuvěřitelně vytočilo. "Tobě to přijde vtipný?" položila jsem otázku nevěřícným tónem.

"Částečně." odvětil a pokrčil rameny. "Jsi vážně roztomilá, když se vztekáš." mluvil dál jakoby nic. Přimhouřila jsem trochu oči a přešlápla z místa na místo.