Deal || Czech Harry Styles fanfiction

17. chapter ♦ You didn't tell me

"Bože, řídíš příšerně." zamrmlala jsem, když Harry šlápl prudce na brzdu a já musela dát ruce před sebe, abych nenarazila do palubní desky, i přesto, že jsem měla zapnutý bezpečností pás. Vzhledem k tomu, že jsem se chtěla dostat do nemocnice co nejdřív, nevolal Harry řidiče, ale vzal si svoje auto, což se teď jevila jako chyba.

"Chtěla jsi ať jedu rychle, tak jedu rychle." odpověděl, načež se zase rozjel. Upřímně jsem čekala na chvíli, kdy do někoho narazíme, nebo se nám něco stane. Taky jsem pochopila, proč má Harryho řidiče, protože kdyby ho neměl, tak bych asi nevycházela na ulici."Jenže to není tou rychlostí." pronesla jsem a zhluboka se nadechla. "Příště budu řídit, když tak já." dodala jsem po chvíli. Na druhou stranu měla takhle příšerná jízda něco do sebe, jelikož se mi podařilo aspoň na pár vteřin zapomenout na Isaaca.

"Ty?" položil Harry pobaveně otázku a já přikývla, přičemž jsem to myslela naprosto vážně. "Na to zapomeň. Nenechám ženskou řídit svoje auto. Víš, kolik stálo?" zeptal se po chvíli na otázku, na kterou jsem věděla odpověď velmi jednoduše. Rozhodně stálo hodně.

"Děláš si srandu?" řekla jsem a podívala se přitom na něho. "Ty řídíš hůř, než jakákoliv ženská." dodala jsem podmračeně, a pak se trochu odbočila. "Jinak tady zatoč doleva." oznámila jsem, jelikož se blížila odbočka na parkoviště před nemocnicí. Zhluboka jsem se nadechla.

"Fajn. Tak jsme tady." pronesl Harry, když zaparkoval a vytáhl klíčky ze zapalování. Jen jsem kývla hlavou, během čeho jsem zírala na budovu nemocnici přede mnou. Nebyla jsem schopná vystoupit, ani se jakkoliv hnout. "Pořád mi nechceš říct, co se děje?" zeptal se po chvíli a já zavrtěla hlavou, jelikož kdybych mu to řekla, tak by se mi zlomil hlas a začala brečet. Když jsem to měla jenom v hlavě, tak jsem si to úplně nepřipouštěla, ale jakmile bych to vyslovila, tak by mi všechno došlo. Došlo by mi, že to je všechno realita, se kterou nic nemůžu udělat. Bohužel.

"Pojď." uslyšela jsem najednou Harryho hlas, ovšem ne z místa, kde seděl předtím. Tentokrát stál na druhé straně a otvíral mi dveře. Došlo mi, že jsem se musela zamyslet. Zhluboka jsem se nadechla, a pak vystoupila z auta. Rozešla jsem se k nemocnici svižným tempem, během čeho jsem slyšela pípnutí, což znamenalo, že Harry zamkl auto. Než jsem se nadála, tak jsem vcházela do nemocnice, přičemž mě následoval Harry. Letmo jsem se na něho podívala, ale potom pokračovala k výtahům. Netrvalo dlouho a já byla na patře, kde ležel Isaac. Zamířila jsem k pultu, kde byly sestřičky, ale cestou jsem spatřila doktora, který ošetřoval Isaaca. Vydala jsem se proto k němu, jelikož mi bylo jasné, že mi dá informace, které jsem na jednu stranu nechtěla slyšet. Během toho všeho jsem se ještě rozhlížela, jestli uvidím rodiče, kteří tu nejspíš ještě nebyli, protože jeli autem a měli to sem daleko.

"Dobrý večer." podzravila jsem doktora, který se hned na mě otočil a přestal se bavit se sestřičkou. Věděla jsem, že je neslušné rušit, ale v tuhle chvíli jsem si jednoduše nemohla pomoc. "Můžete mi říct, co je s Isacem?" zeptala jsem se nervózně. Pohrávala jsem si s lemem kabátu, protože jsem nevěděla, co s rukama.

"Jasmine." oslovil mě, přičemž jsem viděla výraz v jeho tváři. Věděla jsem, že tohle nebude dobré. "Vzhledem k zhoršení jeho stavu jsme se rozhodli ho dát do umělého spánku." odpověděl na moji otázku a já cítila, jak mě štípají slzy v očích. "Také jsme mu zvětšili dávkování, ale tomu bych moc nadějí nedával." pokračoval dál, během čeho mi už stékala slza na tváři. "Pozitivní zpráva však je, že jakmile se objeví vhodný dárce, tak bude jako první na seznamu." dodal a já přikývla. Rukou jsem si otřela slzy z tváří, ale to bylo naprosto zbytečné.

"Můžeme ho vidět?" položila jsem otázku, jelikož jsem si nepřála nic jiného, než ho chytit za ruku a být s ním. To bylo to jediné, co jsem pro něho mohla udělat, což mi vadilo. Nesnášela jsem se cítit bezmocně, jako právě teď.

"Bohužel ne. Je po návštěvních hodinách, navíc jsme ho přivezli na speciální pokoj." odpověděl mi, což mě donutilo trochu přimhouřit oči. "Ale zítra ráno nemám důvod, proč říct ne." dodal, což už bylo o něco lepší, ale stejně jsem s jeho odpovědí nebyla spokojená. Ale neměla jsem sílu to řešit, raději jsem položila další otázku.

"Kolik má ještě času?" zeptala jsem se po chvíli koktavě, přičemž mě zradil hlas. Doufala jsem, že se na nic takového nikdy ptát nebudu. Popravdě abych vyslovila tuhle otázku, tak jsem si musela dodávat hodně, ale opravdu hodně odvahy. Z toho, jak jsem byla vyděšená, jsem ani nepostřehla, že mě Harry chytil za ruku.

"To nemůžu říct, vzhledem k tomu, že tvůj bráška je opravdu bojovník. Ale pokud do měsíce nepodstoupí transplantaci, tak…“ mluvil dál, ale to já neposlouchala. Místo toho jsem se rozbrečela. Celý okolní svět pro mě přestal existovat, nic jsem neslyšela a všechno kolem mě jsem viděla rozmazaně. Když mě Harry objal, tak jsem se k němu přitiskla, protože jsem teď potřebovala mít někoho vedle sebe, i přesto, že to měl být právě Harry.

"To bude dobrý." slyšela jsem Harryho tichý hlas. Zavrtěla jsem hlavou, kterou jsem měla jinak zabořenou v jeho kabátě, přičemž jsem pevně svírala rukávy ve svých rukách. Nedokázala jsem se pořádně nadechnout, i když jsem se snažila, ale jednoduše to nešlo. Nemohla jsem se uklidnit. "To bude dobrý, neboj." zopakoval Harry. Tentokrát jsem nijak nereagovala, i když mě začal hladil lehce po zádech.

---

"Děkuju." zamumlala jsem třesoucím hlasem, když mi Harry podal kelímek s kafem. Nenapila jsem se, místo toho jsem si dala papírový kelímek do dlaní, abych se zahřála, jelikož mi byla neuvěřitelná zima. Dívala jsem se nepřítomně před sebe, ovšem i přesto jsem postřehla, jak se Harry posadil na sedačku vedle mě.

"Není zač." odpověděl prostě Harry, a pak začalo mezi námi panovat ticho. Neměla jsem ponětí, jak dlouho trvalo, než Harry promluvil znovu. "Ty peníze jsi potřebovala kvůli tomuhle?" zeptal se a já po chvíli přikývla hlavou na souhlas.

"Jo, kvůli tomuhle." zopakovala jsem po chvíli tiše, a pak se trochu napila kávy. Potřebovala jsem kofein, vzhledem k tomu, že jsem tady chtěla zůstat, kdyby se náhodou něco stalo, nemluvě o tom, že bych se doma nejspíš zbláznila.

"Proč jsi mi to neřekla?" položil otázku. Pokrčila jsem rameny, jelikož jsem to sama nevěděla, ale tohle není jednoduše věc, kterou se člověk chlubí. Navíc jsem si myslela, že bude lepší, když to nebude vědět, jako všichni ostatní, jelikož pak mě všichni litovali a já nechápala proč.

"Nevím, nejspíš proto, že na to tak nějak nebyla příležitost?" odpověděla jsem mu otázkou a povzdychla si. Byla jsem si jistá, že chce určitě něco říct, ale nějak neměl příležitost, protože jsem vstala. V dálce jsem uviděla rodiče, kteří se právě bavili s doktorem jako já před nějakou dobou. Okamžitě jsem k nim zamířila.

„Mami. Tati.“ oslovila jsem je oba, čímž jsem upoutala jejich pozornost. Oba se na mě podívali. Mamka měla slzy v očích a táta se snažil držet, ale vzhledem k jeho výrazu jsem poznala, že je to pro něho taky těžké.

„Zlato.“ vydechla mamka, a pak mě pevně sevřel v náručích, stejně jako já jí. Po nějaké době jsem se odtáhla a objala taťku, přičemž nikdo nic neříkal, což možná v tuhle chvíli dobře. Nemuseli jsme mluvit, protože jsme moc dobře věděli, co ten druhý právě teď cítí, a co si právě teď asi myslí. Po chvíli, kdy jsem se odtáhla od taťky, jsem se porozhlédla kolem sebe, přičemž můj pohled padnul na Harryho, který stál vedle mě.

-----------------------------------------

♦ Je tady část! Vím, že mi to trvalo, ale jakmile začala škola, tak mě najednou přešla nálada na psaní. Teda spíš mi nejde najednou psát, jelikož si nemůžu vylést z potele kdy chci a zapnout počítač s tím, že jdu psát :D Ale jak jsem psala, budu se snaži přidávat, co nejčastěji! Slibuju :)

♦ Nevím, co bych dál měla psát, jelikož si teď jdu zacivičit, a pak si dám pořádnou koupel, jelikož si to po dnešním dni ve škole zasloužím :D Jinak děkuju moc za vaše komentáře a votes <3 :)