Deal || Czech Harry Styles fanfiction

23. chapter ♦ Shirts and buttons

Zazvonění telefonu bylo pro mě něco jako probuzení. Teprve v ten moment mi došlo, co se děje a co dělám. Položila jsem mu ruce na hruď, abych ho od sebe odstrčila. Naštěstí se ode mě odtáhl, během vteřiny. Koukla jsem se na něho, během čeho jsem se snažila popadnout dech. Polkla jsem, když jsem si všimla, jak Harry vypadá. Vlasy měl rozcuchané a košili rozepnutou, díky čemu jsem částečně viděla jeho hruď. Na tváři mu pohrával menší úšklebek. Chvíli jsme se na sebe dívali, ovšem on nakonec obešel stůl, aby mohl zvednout telefon, který bez ustání zvonil.

„Ano?“ pronesl do telefonu hlubokým hlasem, který bych klidně mohla nazvat chladný. „Jo, u telefonu Styles.“ řekl a já se na něho pak krátce otočila. Nakonec jsem se podívala zase před sebe a seskočila ze stolu. Zhluboka jsem se nadechla a upravila si sukni, kterou jsem teď měla vyhrnutou nahoru. „Ne, to nevím.“ pronesl zamyšleně. Chvíli jsem stála na místě a přemýšlela co dál, nakonec jsem se vydala pryč z místnosti bez jakéhokoliv slova. Potřebovala jsem si všechno promyslet a ujasnit si, co jsem vůbec udělala. Nejhorší na tom bylo, že jsem si nemohla pořádně promluvit s Lucille, jelikož jsem jí nemohla říct pravdu.

„Jasmine!“ slyšela jsem, jak za mnou křikl Harry, ovšem ignorovala jsem ho. Vyšla jsem na chodbu, kde teď naštěstí nikdo nebyl. Potřebovala jsem na vzduch, proto jsem se rozešla instinktivně směrem k výtahům. Z dálky jsem slyšela, jak se ještě všichni baví na brunchi. Nepatrně jsem se pro sebe ušklíbla, a pak zmáčkla tlačítko, abych přivolala výtah. Nervózně jsem přešlapovala z místa na místo.

"Konečně." zamrmlala jsem pro sebe, když se ozvalo cinknutí a železné dveře se otevřely. Nastoupila jsem do výtahu, který byl naštěstí prázdny, což se tady bohužel moc často nestávalo. Podívala jsem se na panel, a pak stiskla tlačítko s nápisem 'Přízemí'.

"Jasmine." křikl naléhavě Harry, který se blížil nebezpečně rychle k výtahu. Naštěstí se dveře zavřely dřív, než mezi ně stačil Harry strčit ruku nebo dokonce nastoupit. Oddechla jsem si, a pak se opřela zády o studenou stěnu výtahu. Zavřela jsem oči a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.

"To se ti vážně povedlo, Jasmine." zamumlala jsem. Vadilo mi, že jsem nechala Harryho tohle udělat, vlastně jsem byla první, kdo toho druhého políbil vážnějším způsobem, ale na svou obranu jsem musela říct, že mě k tomu vyprovokoval. Byla jsem naštvaná na sebe za to, že jsem si ho nechala takhle připustit k tělu. Teď už nebylo cesty zpět.

Po chvíli jsem otevřela oči a rychle zamrkala, protože jsem se spatřila ve velkém zrcadle. Vlasy jsem měla rozcuchané, jako kdyby se pár dní nečesala a rty o něco červenější než obvykle. Halenku jsem měla pomuchlanou, i přesto, že jsem se jí pokusila uhladit. Chtěla jsem se upravit, abych vypadala, alespoň trochu k světu, ale výtah dojel do přízemí a dveře se otevřely.

Vystoupila jsem, přičemž jsem se vyhnula skupince lidí, kteří právě čekali na výtah. Jak jsem teď stála uprostřed velké haly, nevěděla jsem kam dál. Venku byla neuvěřitelná zima a já měla na sobě jen tenkou halenku, která by mě ani trochu nezahřála. Povzdychla jsem si a přemýšlela, co dál. Nechtěla jsem se vrátit nahoru, aspoň ne teď.

"Jasmine." dolehlo ke mně zdálky mé jméno. Otočila jsem se, stejně jako pár lidí, směrem k Harrymu, který stál jen několik metrů ode mě. Aniž bych si pořádně uvědomila, rozešla jsem se ven, a pak se najednou ocitla na ulici. Okamžitě mi začala být zima, proto jsem si založila ruce na hrudi a začala si třít lokty. Pořádně jsem netušila, proč takhle utíkám, ale možná to bylo tím, že jsem teď být sama a to Harry nejspíš nedokázal pochopit.

Když jsem se podívala přes rameno, všimla jsem si, že jde Harry pořád za mnou. Nevěděla jsem kam jít, nakonec jsem si ale všimla kavárny naproti. Bez jakéhokoliv uvažování jsem přešla silnici a vešla dovnitř. Oddychla jsem si, když jsem se ocitla v teple. Teprve v tu chvíli mi vlastně došlo, že mi drkotají zuby. Rozhlédla jsem se po místnosti a můj pohled zůstal u stolku v zadní části, který vypadal odlehle. Vydala jsem se tam a posadila se do pohodlného křesla. Byla jsem ráda, že tu teď nebylo moc lidí. To bylo zřejmě časem, protože do polední pauzy chyběla nejméně hodina. Opřela jsem si lokty o dřevěnou desku stolu a dala si hlavu do dlaní.