Pád

Kapitola 1.

Běž.
Nezastavuj se.
Neohlížej se.
Tři jednoduché pokyny, které je tak těžké splnit.

Bílé dlaždičky na podlaze byly tak studené, že mě každý krok pálil. Ostré světlo zářivek mne oslepovalo a studený vzduch mi trhal plíce na kusy. Musím pokračovat. Nesmím přestat bojovat. Nevím jak dlouho ani kam běžím, nevím kde jsem a proč tam jsem. Nemám nic kromě základního instinktu přežití.
Když máte jen jednu jedinou věc, která vás drží od smrti, chytnete se jí. Upnete se na ní, držíte se jí nehledě na to, co to je a co vás to bude stát. A proto běžím. Běžím, protože to na mě křičí můj vlastní mozek. Ani nevím před čím utíkám. Ale mám z toho strach. Mám strach se zastavit a zjistit čemu čelím.
Do hlavy se mi začaly vkrádat pochybnosti. Běžím dlohou bílou chodbou. Vdechuji ledový vzduch, vonící po desinfekci a nechávám se ozařovat světly nade mnou. Není tu nic slyšet krom mého vlastního rychlého dechu a toku krve. Možná mi nic nehrozí. Možná se moje podvědomí mílí a já jsem v bezpečí. Zpomalila jsem. Zklidnila se. Nakonec jsem zpomalila natolik, že jsem jen kráčela. Nic se nestalo. Žádná hrozba. Rozhlédla jsem se po nekonečné chodbě. Nikde nic. Byla jsem v bezpečí, tak proč jsem měla ten zvláštní pocit? Nepříjemné šimrání vzadu v hlavě. Myslím, že je to varování. Pocit, že moje tělo ví víc než já, mě silně zneklidnil. Rozhodla jsem se pokračovat.

Od ledové podlahy jsem už necítila nohy. Ani nevím, co jsem hledala. Šla jsem stále dopředu a nechala se omámit zvláštním klidem, který tu panoval.

Po pár minutách jsem to ucítila znovu. Něco v hlavě mě varovalo. Sevřel se mi žaludek. Něco je špatně. Něco ve mně je špatně. Jak jsem mohla přejít z čiré hrůzy do omamného klidu duše? Ten klid byl až moc uspokojivý. Nebyl přirozený. Něco se mě snaží ukonejšit a já se nechávám. Prudce jsem se otočila. Chtěla jsem se vrátit chodbou zpět tam, odkud jsem utíkala. Žádná chodba tam ale nebyla. Byla tam jednotvárná bílá zeď. Zachvátila mne panika. Otočím se, abych pokračovala v původním směru, ale nemohu. Další zeď. Přísahala bych, že tam byla chodba. V záchvatu paniky ohmatávám zdi, jako kdybych se snažila něčeho chytit.

Nemůžu dýchat.
Jsem uvězněná.
Křičím.