Pád

Kapitola 55.

Nathanael mě dovedl na malou zahrádku za domem. U plotů byly malé záhonky s květinami, zeleninou a ovocnými stromy. Postavili jsme se na zelenou trávu a Nathe si zvedl pěsti před obličej.

"Nemůžeš po mně chtít boj teď! Co moje noha?"

"Až půjde do tuhého nikdo se tě na tvou nohu ptát nebude. Teď mě prašť"

"Nemůžu."

"Proč ne?"

"Moje noha."

"Žvásty! Prašť mě!"

"Ne. Zachránil jsi mě. Nemůžu tě jen tak bít. Navíc nemám proti tobě šanci." Otočila jsem se a šla zpátky do domu.

"Ani za tvojí kamarádku?"

Zastavila jsem se a oči se mi zalily slzami. Ani jsem na ní nepomyslela.

"Jak se to jmenovala? M- M- Margaret? Ma... hmm..."

"Meg."

"Ah no jo... Musíš mou nevědomost omluvit. Její jméno mě vůbec nezajímalo."

Otočila jsem se zpátky k němu. Měl pevný postoj a ruce překřížené na hrudi. V očích se mu odráželo potěšení z mé reakce.

"Potřeboval jsem jí jen jako nástroj. Abych zabil tebe..."

"Sklapni."

"Tvé rodiče..."

Udělala jsem několik kroků k němu. "Dost."

"A tvého malého brášku..."

Chceš abych tě praštila? Fajn. Rozmáchla jsem se a dala mu pěstí přímo do obličeje.

Odvrátil se a dlaní si zakryl nos. "Páni!" Zase se narovnal a podíval se na svou dlaň od krve. "Máš sílu. Větší než jsem čekal." Zasmál se a znovu si zvedl ruce před obličej. "Znovu."

Tentokrát jsem neváhala a znovu udeřila. Teď už jsem ale nedosáhla cíle. Zablokoval mou ránu a udeřil mě do břicha. Vypískla jsem jak malé dítě a schoulila se k břichu.

"Znovu."

"Já nechci."

"Udeř znovu!"

Vyrazila jsem ze svého předklonu a pokusila se využít toho malého momentu překvapení. Marně. Chytil mou pěst a ve vteřině mi zkroutil ruku. Pokusila jsem se mu vytrhnout ale prudce jsem přitom došlápla na svou raněnou nohu. Přišla další vlna bolesti a já už se nemohla udržet ve stoje. Nathe mě rychle chytil a přitiskl si mě k sobě tak, že jsem k němu stála zády a on mě mohl podpírat rukama.

"Ačkoliv já netoleruji tvoje zranění, ty ho v úvahu brát musíš."

Jeho sevření pomalu povolovalo a já opatrně zkoušela se postavit na vlastní nohy.

"Elizabeth?" Podívala jsem se za hlasem a uviděla zmateného Ezriho. "Co se tu děje?!"

"Učím jí jak se bránit." Nathe odpověděl za mě a jeho sevření znovu zesílilo. Přitiskl si mě k sobě tak silně že jsem se zvedala společně s jeho hrudí.

"Cože? Vždyť je zraněná!" Ezri došel k nám a odtrhl mě od Nateho. Podlomila se mi kolena a já znovu málem spadla. Ezri mě vzal do náručí a nesl zpět do domu.

"Jsem v pořádku. Nemusíš mě nést."

Ezri neodpověděl. Ani se na mě nepodíval.