Pád

Kapitola 33.

Někdo křičel. Byl to strašný křik plný bolesti. Padla jsem na kolena do kaluže krve, hned vedle jeho těla. Krev se mi vsakovala do kalhot a podkluzovala pod rukama. Zase se ozval křik. To já jsem křičela.

Celá jsem se třásla a nebyla schopná pohnout se z místa. Zabila jsem ho. Natáhla jsem ruku k Thomasovi a lehce se ho dotkla. Jeho kůže byla ledová a bledá. Najednou jsem uslyšela cvaknutí vchodových dveří. Někdo jde dovnitř. Neměla jsem sílu se schovat. Nechtěla jsem se schovávat. Alespoň mě zavřou někam, kde nikomu neublížím. Rezignovaně jsem se pomalu postavila a dala ruce za hlavu. Otočila jsem se ke dveřím a připravovala se na vpád policie nebo vyděšený křik náhodného člověka, který se jen přišel podívat, co se stalo. Kroky se stále přibližovaly a svaly v mých nohou začaly cukat. Mysl nechtěla utíkat, ale základní instinkt si prosazoval něco jiného. K mému překvapení zpoza rohu vyšla Meg. Spustila jsem ruce podél těla a čekala na její reakci. Meg se zastavila ve dveřích a prohlížela si morbidní scénu v místnosti. Žádný křik, žádná panika. Prohlédla si každý detail místnosti a pak se očima vrátila ke mně. Po rtech se jí mihl úsměv.

"Tohle jsi udělala ty?" Řekla to klidně a odtažitě.

Chtěla jsem se nad odpovědí zamyslet, ale nebylo nad čím. Byla jsem to já. Do očí se mi nahrnuly horké slzy. "Ano" Něco se ve mně zlomilo a já jsem se vrhla Meg kolem krku. Silně jsem jí objala a hledala alespoň slabou útěchu. Meg se ale odtáhla a podívala se mi do očí. Byl to ledově chladný pohled a mně projela vlna děsu po páteři. Z hrdla se mi vydral jen slabý šepot "To nejsi ty."

Meg se usmála a přikývla "Správně". Pokusila jsem se ustoupit, ale ona se rozmáchla a praštila mě do obličeje. Klopýtla jsem dozadu, uklouzla po kaluži krve a skončila na zemi. Meg se něco zablesklo v ruce. Byl to dlouhý ostrý meč v barvě mědi. Nemohla jsem ze zbraně spustit oči. Přišla blíž a přidřepla si přede mě. Přiložila mi čepel ke krku a mírně zatlačila. "Tvé kamarádky je mi líto, ale potřeboval jsem její fyzickou podobu. My, andělé kteří stále slouží nebi, nemáme výhodu vlastního těla. Potřeboval jsem si půjčit její tělo."

"Nech ji jít."

"Chtěl bych, vážně bych chtěl, ale nejde to. Bohužel, ne každý je stavěný na to aby to přežil." V očích mé kamarádky se zračila lítost patřící andělu uvnitř.

"Zabil jsi jí." Jen těžko jsem se držela abych se nepohnula. Stačil by jeden neopatrný pohyb a meč mi projde hrdlem. "Zabil jsi jí. Nejsi anděl. Jsi zrůda."

"Zrůda? Ty si dovoluješ nazývat mě zrůdou? Jestli chceš někoho vinit, tak jedině sebe. Jsi zločinec, odpadlík a vrah. Já jsem tu jen, abych tě potrestal."

"Nic jsem neudělala." Třáslo se mi celé tělo. Já tu zemřu.

Anděl se postavil na nohy a chytil meč do obou rukou. Napřáhl ruce a byl připravený oddělit mi hlavu od těla. "Jménem našeho otce tě teď potrestám za tvé hříchy. Za hříchy spáchané proti lidské rase a nebesům."

Zavřela jsem oči a čekala na svůj konec. Možná si to opravdu zasloužím. Ani nevím kolika lidem jsem vlastně ublížila.

Ze chmurných myšlenek mě vytrhlo hlasité, hřmotné zařinčení kovu. Otevřela jsem oči a uviděla temně šedý meč blokující měděný meč anděla.  Dotyčný, komu šedý meč patřil, ke mně stál zády. Okamžitě jsem poznala zlatavé vlasy a koženou bundu. Ezrieli.