Pád

Kapitola 6.

Bílá barva, desinfekce, sterilní prostředí. Nemocnice, blázinec. Ať už si to přiznáte nebo ne, taková místa vám jsou nepříjemná. Mně to tu ale nahání hrůzu.

Při vzpomínce na vybuchující světlo jsem musela pohlédnout nahoru. Všechno vypadalo klidně, normálně. Vím, že tu se mnou něco je, ale to je asi to jediné, co opravdu vím.

Ochromující chlad, který tu panoval, jsem už ani nevnímala. Nemám tušení co dělat. Běžet nepomáhá. Když tu zůstanu, tak se také nic nedozvím. V návalu náhlé beznaděje jsem se sesunula na zem. Na ledové podlaze jsem si sedla do tureckého sedu a pozorovala vlastní nohy. Oblečení, které mám na sobě, jsem nepoznávala. Modré tepláky ze slabé látky a bílé tílko neudržovaly ani část mého tělesného tepla. Zavřela jsem oči a přemýšlela co bude dál. Nemůžu tu sedět věčně. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a postavila se. Pomalu jsem se vydala vstříc nekonečné chodbě. Bylo to jako kráčet v mlze. Nevnímala jsem nic než vlastní chůzi.

Nevím jak dlouho jdu, ani jak daleko jsem došla. Hleděla jsem na perfektní čtverce bílých dlaždiček, když jsem koutkem oka něco zahlédla. Ponalu jsem narovnala hlavu a pak se opatrně otočila. Byl to nápis na zdi. Přišla jsem o krok blíže. Bylo to velké T namalované rudě. Stopa barvy vypadala jako kdyby to bylo namalované prsty. Barva. Byla to barva? Pohlédla jsem na zeď směrem, kterým jsem předtím šla. O pár kroků bylo další písmeno. A pak další. A další. Přešla jsem k druhému: S. Postupovala jsem podél písmen až jsem došla k poslednímu. T, S, O, N, L, O, V. Tsonlov? Co to může být? Opakovala jsem stále dokola. Znovu jsem pohlédla na řadu písmen na zdi. To je ono. Četla jsem to ve špatném směru. To slovo je Volnost. Tahle nová informace mi však nijak nepomůže... Volnost. Co to má být? Je tu snad někdo zavřený? Mám někoho pustit na svobodu? Pomyšlení na to, že je tu se mnou něco zavřené, mě děsilo. Když je něco zavřené, tak je to z nějakého důvodu. Začalo se mi dělat zle. Opřela jsem se o stěnu a těžce dýchala. Těkala jsem očima po chodbě před sebou. Potřebuju odpovědi a taky je získám. S nově nabytým odhodláním jsem se narovnala, připravena čelit čemukoli. A v tu chvíli, jako na zavolanou, do mě něco zezadu narazilo.

Přepadla jsem na ledovou podlahu. Narazila jsem bradou přímo do dlaždic a hned mi obličejem projela ostrá bolest. Rychle jsem si klekla a třesoucíma se rukama hledala známky vážnějšího zranění. Žádná krev. Zatím. Prudce jsem se postavila. Rozhlížela jsem se kolem a hledala známky pohybu. Hledala jsem to, s čím mám tu čest. Za mými zády se ozval zvláštní šum. Jako zvuk ptačích křídel. Ale místo toho, abych se otočila a stanula tváří v tvář svému nepříteli, jsem se dala na útěk. Běžela jsem rychle. Neuvěřitelně rychle. Hnal mě takový strach, jaký jsem ještě nepoznala. Ale ani to nestačilo, abych tomu utekla. Srazilo mne to znovu na zem.

Pokusila jsem se postavit, ale přišla další rána. Tentokrát však šla zepředu.

To není možné. Nic tam není.

Tvář jsem měla přitisknutou k ledové podlaze a oči se mi začaly plnit slzami.

''Prosím. Nech mě na pokoji.'' zašeptala jsem z posledních sil. Žádná odpověď se nedostavila. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem jen ležela na zemi a plakala.

Myslela jsem, že je po všem. Že je to pryč. Malinko jsem se pohla, když se ten šum ozval znovu. Zhroutila jsem se a čekala další ránu, ale místo ní přišlo něco docela jiného.

Na zem, přímo před můj obličej, dopadlo s tichým cinknutím, černé pírko.