Pád

Kapitola 49.

Hodina cesty v tichu byla docela uvolňující. Nathanael se postupně zklidnil a zpomalil. Já se na nic neptala a nechala svou mysl odpočívat. Jak jsme ujížděli dál, začínala jsem poznávat okolí. Musel mě vézt zpátky do motelu. Po pár dalších kilometrech se mi to potvrdilo. Zastavili jsme na parkovišti a Nathanael vytáhl ze své kapsy telefon. "Zavolej mu." Hodil mi mobil do klína a zahleděl se někam před sebe.

"Komu?"

"Africkýmu králi. Komu asi?!"

Protočila jsem panenky a zadala číslo. Chvíli to jen vyzvánělo, ale pak se ozval hlas zjevně vystresovaného Ezriho. "Haló?"

"Ezri."

"Elizabeth! Kde jsi?! Kam jsi odešla? Neublížili ti?!"

"Ezrieli, uklidni se. Jsem před motelem."

Nic dalšího už neřekl a zavěsil. Nathanael natáhl ruku a já mu položila telefon do otevřené dlaně. "Neřekla jsi mu, že jsem tu s tebou. To bude problém."

"Proč?"

Než Nathanael stačil cokoliv říct uviděla Ezriho, jak běží k našemu autu. Vystoupila jsem a zpoza auta mu zamávala. Hned jak mě uviděl, obličej se mu uvolnil úlevou. Nathanael vystoupil hned po mně a Ezriho výraz ze změnil. Zrychlil,  doběhl až k Nathanaelovi, chytil ho pod krkem a přimáčkl ho k autu takovou silou, že zapraskala skla. Slova téměř vrčel přes zuby. "Měl jsem tě poznat hned."

Nathanael se přiškrceně zasmál a zvedl ruce v gestu odevzdanosti. "Přicházím v míru bratře."

"Tak mi neříkej! Už dávno nejsme bratři." Ezrieli zvedl pěst, připravený vrazit ji do obličeje svého bratra.

Přiskočila jsem k němu a jemně se dotkla jeho ramene. Ezri se na mě podíval s nechápavým výrazem. "Ezri, on mě zachránil."

Ezrieliho pohled se vrátil k Nathanaelově posměšné grimase. "Hloupost! Copak to nebyl on, kdo tě do toho dostal?"

"Ano, byl. Ale taky mě z toho dostal. Pusť ho. Prosím." Ezrimu se v obličeji mísilo zmatení se vztekem a chvíli na mě jen hleděl. Pak se přemohl a svého bratra pustil. Nathanael se narovnal a začal si rukou mnout krk.

"Vysvětlete mi, co se tu sakra děje."

Nathanael se pousmál. "Vysvětlím. Ale až budeme v bezpečí. Předpokládám, že jste měli namířeno na nějaké bezpečné místo."

"Vážně si myslíš, že tě vezmeme sebou?" Ezrimu se z hrdla vydral zoufalý smích.

"Budete muset. Musím se zbavit tohohle auta. Tvoje zatím nepoznají. Ale hledají nás. Vážně bychom měli vyrazit."

"Říkám, že s námi nepojedeš, Nathe."

"Nathe? Tak jsi mi dlouho neřekl Ezri." Nathanael se znovu zašklebil, ale tentokrát to působilo spíše bolestně. Ezrieli neodpověděl a přešel ke mně. Prohlédl si můj obličej a pak tělo. Když uviděl mé krví nasáklé kalhoty, zděsil se. Potichu zaklel a sehnul se. Opatrně si ránu prohlédl a pak mě jemně vzal za ruku. Dal si jí kolem ramen a podepřel mě. Zvolil směr a pomalu jsme vyrazili. Nathanael se zařadil vedle mě a vrazil si ruce do kapes, jakoby nic. Zdá se, že přece jen jde s námi.