"Psst"
Zavrčela jsem a otočila se na bok.
"Věnuj se mi."
"Já nechci." Rukou jsem si podložila hlavu a víc se schoulila. Byla mi hrozná zima a lůžko bylo strašně tvrdé. Mozek mi znenadání přišel k sobě a došlo mi, že nejsem ani v autě, ani na nějakém lůžku. Ležím na, mě důvěrně známé, ledové podlaze chodby z mých nočních můr. Rychle jsem se posadila. Druhá Liz seděla v tureckém sedu naproti mně.
"Konečně... Myslela jsem, že budeš vlídnejší po tom, co jsem nám zachránila zadek."
"A to jako kdy?"
Povzdechla si v hrané únavě. "Myslíš si, že se malý Nathanael jen vypařil a nechal tě žít? Vyvázla jsi jen díky tomu, že jsi mě pustila k řízení."
"Mluvila jsi ke mně. Byla jsi to vážně ty."
"A tohle byl jen začátek. Až mě přijmeš a staneme se jednou, tak budeme schopny udělat mnohem víc, než zahnat jednoho anděla."
"Zabila jsi Thomase." Můj hlas se kvůli obnovené bolesti změnil v tichý šepot.
"Prosím? Já? To se pleteš. Byly jsme to my. Společně."
"To není pravda! Nikdy bych nikoho nezabila."
"Zapomínáš na jednu věc drahoušku. Jak už ti ten pěkný anděl jednou vysvětlil... já jsem ty a ty jsi já. Tyhle noční můry" rozmáchla rukama "jsou jen obranou tvé lidské mysli. Ještě nejsi připravená a tak to tělo řeší takhle. Nemůžeš mě však brát jako někoho jiného, jen protože mě tak vidíš. Zabily jsme je, Thomase a toho jeho kamaráda, společně a věř mi... jsem si jistá, že jsi se bavila stejně tak, jako já."
ČTEŠ
Pád
ParanormalChci, aby jste si představili, že máte někoho v hlavě. Ten někdo jste vy a zároveň i nejste. A když se ten někdo objeví ve vašich nočních můrách a začne vám ničit život, vy s tím nemůžete nic udělat. Mě před takovou osobou zachránili andělé. Ale zár...
