Pád

Kapitola 36.

"Pryč?! Kam pryč?"

"Jak daleko to jen půjde. Mám známého u kterého se budeme moct dočasně ubytovat."

"Ubytovat? Já s tebou nikam nejedu. Mám tu rodinu a přátele!"

"Právě proto musíš odsud. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli nim."

Zastavili jsme na křižovatce a já se pokusila otevřít dveře. Byly zamčené a já jen bezradně lomcovala klikou.

"Elizabeth prosím. Alespoň jednou mě poslechni a nech si pomoct."

"Poslouchat tě! Pusť mě ven, zmiz a už se nikdy nevracej. Nech mě jít!"

Ezrieli ode mě odvrátil pohled a auto se znovu rozjelo. "Když jsem tě naposledy nechal jít tak jsi zabila dva lidi. Myslíš, že tu chybu udělám znovu?"

"Nemůžu je tu nechat! Nemůžu je všechny opustit!"

Zrychlili jsme a vyjeli z města. On mě nepustí. Už nikdy neuvidím ty, které miluji.

"Byla by jsi radši, kdyby všichni zemřeli? Protože to se stane pokud tu zůstaneš. Už máš na seznamu obětí tři lidi. Chceš aby se prodlužoval o jména těch, na kterých ti záleží?"

"Lžeš!"

Ezrieli strhl volant ke straně a zaparkoval na malém prašném výklenku u pole. Chvíli zíral na prázdnou silnici se stisknutými čelistmi a zaťatými pěstmi. Pak sáhl do kapsy své bundy a vytáhl malý papírek. Aniž by se na mě podíval, vtiskl mi ho do dlaně. Byla to fotka mě a mé rodiny. Všichni jsme seděli u velkého stolu a mamka krájela narozeninový dort. Danovy minulé narozeniny. Už jsem neudržela slzy a začala plakat. "Kde jsi to vzal?"

"Musel jsem se stavit u tebe doma, když jsi spala. Vzal jsem ti nějaké oblečení a... tohle. Všichni jsou v pořádku. A i zůstanou pokud odjedeš." Konečně se na mě podíval. Z očí mu vyzařoval jakýsi vnitřní boj a smutek. "Vím jak se cítíš. Taky jsem měl rodinu, kterou jsem musel opustit. Měl jsem starší sestru. Zabili jí, když po mně šli." Zhluboka se nadechl a vydechl. Vypadalo to, jako by sám musel bojovat se slzami. "Pojď se mnou. Zachraň sebe i je."

"Nechci je opustit." V hlavě se mi vyrojily vzpomínky na domov. Dan jak běhá po domě a bere tátovi věci, jen aby ho donutil si s ním hrát. Máma jak na ně na oba volá, ať jdou ke stolu. Také se mi vybavila Ellen, jak hází Meg do bazénu a ta jí strhává s sebou. "Nemám jinou možnost že?" Ezrieli ani nemusel nic říct, abych poznala odpověď. "Co když to nepomůže? Co když uteču a nebudu je pak moct ochránit?"

"Tvá rodina se pro ně stane zbytečnou, ve chvíli, kdy odejdeš. Zajímáš je jen ty."

"Dobře." Tohle jediné slovo mě odřízlo od světa, který jsem znala a který jsem milovala. S tímhle jediným slovem přišel čerstvý příval slz. Přitiskla jsem si fotku k hrudi, schoulila se na sedačce a tiše plakala.