Nikdo se nehýbal. Ani já se nepohla. Bála jsem se, že se sebemenší změnou bych se rozsypala. Slyšela jsem zrychlený tep všech přítomných. Měli strach. Ale ne větší než já. První pohyb udělal Nathe. Pomalu dal ruku před Ezriho a začal nepatrně couvat. Ezri však stál na místě jako přikovaný. "Nemůžeme ji tu nechat."
"Nemůžeme. Musíme. Vezmi Rachel a jdeme."
"Ne." Odstrčil Natheho nataženou paži a vykročil ke mně. "Liz?" Hlas měl tichý a klidný. Obešel mé křídlo a klekl si na zem, přímo před můj obličej. "Liz podívej se na mě."
Vzhlédla jsem a podívala jsem se mu do očí. Po tvářích se mi samovolně koulely slzy.
"Je to v pořádku. Tohle se mělo stát. Jen se to stalo o trochu dřív. Nic víc."
Přikývla jsem, ale jeho slova nic neznamenala. Tohle bylo špatně. Všechno. Tohle se nikdy nemělo stát. Já nemám mít křídla!
"Liz, musíš ta křídla stáhnout."
"Já... já nevím... neumím."
Vzal můj obličej do dlaní. "Podívej se na ně. Patří tobě a jsou tvojí součástí. Přinuť je poslechnout."
Nathe se na nás pohrdavě díval. "Myslíš, že tyhle řeči nějak pomůžou?" Odpovědi se mu nedostalo.
Natočila jsem hlavu, abych si křídla prohlédla. Necítila jsem se, jako by byla mou součástí, ale ani mi nebyla cizí. Byla temně modrá a kovově se leskla, stejně jako křídla Ezriho. Byla obrovská, těžká a pevná. Prohnula jsem páteř a soustředila se na křídla, ale nic se nestalo. byla ztuhlá v jedné pozici a já je nemohla ovládnout. "...nejde to."
"Ale ano jde. Jen na ně musíš přestat koukat jako na magický předmět s vlastní vůlí. Jsou tvoje."
"Jsou zaseklá!"
"Ne, to ty jsi v křeči."
Začínaly mě bolet svaly na zádech. Jestli je držím já, tak je taky můžu povolit. A to jsem udělala. Uvolnila jsem všechny svaly na zádech. Nemusela jsem řešit, co který sval ovládá. Jen jsem povolila. A křídla se povolila také. Rozložila se na podlaze kolem mého těla a já už nemusela dál snášet jejich tíhu. Opatrně jsem se narovnala a sedla si na paty. Ezrieli se na mě povzbudivě usmál a pokývnul. Překonala jsem únavu a svaly na zádech znovu napjala. Křídla se pomalu přitáhla k mému tělu. Jako ruce... Jen další pár rukou.
Do místnosti přispěchala Rachel. Kudrnaté vlasy jí divoce vlály kolem obličeje. V rukou nesla ručník, který mi přitiskla na záda. Byl mokrý a studený. "Nic se neboj. Budeš v pořádku."
Nathe založil ruce na prsou. "Ona ano... ale co my?"
ČTEŠ
Pád
ParanormalChci, aby jste si představili, že máte někoho v hlavě. Ten někdo jste vy a zároveň i nejste. A když se ten někdo objeví ve vašich nočních můrách a začne vám ničit život, vy s tím nemůžete nic udělat. Mě před takovou osobou zachránili andělé. Ale zár...
